hellhummer

Edguy > The Savage Poetry

2010-09-09T07:38:00.002+02:00

Německo / AFM Records / 53:05

Stejně jako Theatre Of Salvation (1999), tak i The Savage Poetry z roku 1995 (reedice přichází v roce 2000), patří k tomu zlatému v diskografii speed metalových šílenců Edguy. To, že kapela z téhle fošny na koncertech v podstatě nedává nic je trestu hodné a nepochopitelné. Svojí stavbou, hitovostí a rychlostí rozhodně nezaostává za mladším kolegou a důstojně reprezentuje melodický power metal té doby, ale určitě by se neztratil ani v současnosti.

U alba Theatre Of Salvation jsem zmínil, že jedinými konkurenty by mohly být jedině první dva díly Avantasie či pro mne luxusní debutové album Helloween Walls Of Jericho. Trochu bych si naplácal, protože v té době jsem na The Savage Poetry jaksi zapomněl a tímto se omlouvám.

Na úvod devíti místné položky zazní hit jak hrom. Song Hallowed reprezentuje kombinaci heavy metalu a power záseku a to hlavně co se týče kvapíkového refrénu, u kterého mi běhá mráz po zádech a zanechává příjemný pocit v uších. Nemůže chybět pořádné metalové sólo Jense Ludwiga. Je načase zařadit rychlost o dva stupně a pustit z uzdy bestii v podobě Misguiding Your Life. Čtyř minutové speedové běsnění ukazuje Edguy v tom světle, které jim sluší nejvíce, a v tom, které mi tam v současné tváři kapely chybí. Rychlost, melodika, šílený výšky Tobiase Sammeta, nekompromisní kytarová řež dvojice Ludwig-Sauer. Paráda. Vracíme se do „poklidnějších“ power metalových vod s písní Key To My Fate. Stejně jako u předcházejicích skladeb i zde není co řešit. Jako tradičně jak zazní na úvod piano, orchestrace a dojemný zpěv frontmana, máme co do činění s baladou. Sands Of Time sice není tak grandiózní jako Land Of The Miracle, ale své fanoušky si najde. Honem rychle nahodit to správné tempo se snaží Sacred Hell a klasika od Edguy opět uhání v šílených tempech. Zdvojené zpěvy, kytarové stěny, burácející bicí (tehdy ještě Dominika Storcha na reedici již Felix Bohnke) a sólové řádění Ludwiga. Na řadě je epická Eyes Of The Tyrant s deseti minutami délky. Je poznat, jaká jiná německá kapela (Helloween) hodně ovlivnila tehdejší směřování Edguy a po baladickém rozjezdu se na vás vyvalí power metalový kolos. Nechybí nic, co byste v tak rozsáhlé skladbě čekali. To, co ale přichází s následující Frozen Candle by se dalo popsat jedině přiblížením se ke konci světa. Neuvěřitelná power skladba, kterou mohu slyšet dnem i nocí a ne a ne se mi omrzet. Sedmi minutová píseň ve výbušném tempu likviduje vše v cestě hlavně svým refrénem a závěrečnou povinnou epickou mezihrou. Tobiasovy výšky dosahují vrcholu. Uznáte zřejmě, že pokud milujete Babylon z Theatre Of Salvation, tak Frozen Candle je povinnost. Druhou baladou je bombastická a gradující Roses To No One. Mezi devíti peckami mi přijdou dvě balady až moc, avšak jaksi u Edguy to vstřebávám celkem poklidně. Klasická power metalová melodika na závěr a i když by někdo mohl čekat, že grandiózní a vrcholný závěr měla obstarat například Frozen Candle, tak Power And Majesty důstojně a s přehledem uzavírá nesmírně cennou a ze strany kapely zřejmě nedoceněnou desku.

Netajím se tím, že Edguy považuji za svou TOP kapelu a tudíž nikdy nenatočí v mých uších vyloženě „průser“, ale u The Savage Poetry si dovolím soudit, že s Theatre Of Salvation a Vain Glory Opera patří tahle deska k tomu zlatému, co mohla nabídnout německá power/speed metalová scéna v devadesátých letech. Škoda, že ty časy se již nevrátí, alespoň co se týče směřování téhle kapely.

5/5

Oficiální web

Europe > Last Look At Eden

2010-01-03T10:42:00.004+01:00

Švédsko / earMusic 2009 / 47:01

Když se řekne Europe ve smyslu Švédského rockového tělesa, asi každého napadne hned jedna věc a tím je The Final Countdown ze stejnojmenného alba, a možná ještě balada Carrie z toho samého nosiče. Kapela, která v mých očích byla vždy na hranici heavy metalu a hard rocku si razí cestu životem již od počátku osmdesátých let a jsem velice rád, že ne po příliš dobrých předchůdcích Secret Society (2006) a Start From The Dark (2004) se vyšvihla a předvedla skvělý výkon na novince Last Look At Eden.
I když je zde slyšet výrazný vliv hard rocku, tak titulní epos Last Look At Eden se dá svojí stavbou, náladou a hitovostí krásně přirovnat k výše zmíněné letité pecce, která jen tak neztratí svůj lesk i mezi jinými metalovými hymnami historie. Mohutné orchestrace, pro upřesnění a také pro českou hrdost se jedná o Český národní symfonický orchestr, v doprovodu rockového tělesa mohou vypadat velice operně a tohle mě parádně bere. Možná bych se nebál trochu více si pohrát se závěrečným sólem a trochu poslat skladbu do epických vod, přeci jenom čtyři minuty utečou jako voda a předcházející intro Prelude tomu moc nepomohlo, ale to je jen úhel pohledu. Úvod alba je hodně nadprůměrný a jsem rád, že tato vlaštovka nezůstala jediná, i když následovníci už nejsou tak bombastičtí, stále se jedná o skladby podařené. Hard rockové Gonna Get Ready i Catch That Plane, jsou tím jasným důkazem. Jen více kláves by nevadilo. První balada New Love In Town je jak jinak u Europe velice procítěná přecházející v rockovou pecku. The Beast obrací mašinu opět k metalovým kořenům a je jasným důkazem toho, že na novince se pánové sešli v dobrém rozpoložení. Mojito Girl pokračuje v nastaveném hard rockovém trendu a nezbývá než přejít k pro mne druhému, ne však poslednímu vrcholu alba. No Stone Unturned se sice tváří jako balada, ale jen do doby než přijde rockový kolos s orchestrem v zádech. Stupňovaná nálada skladby, epické orchestrace. To vše mě nutí sedět jak přikovaný a jen poslouchat. Hlavu naprosto čistou a jen sedět. V závěrečném sólu je pro mne dost progrese, to schvaluji. Parádní skladba. Dalším zajímavým kouskem s dozvuky orchestru je i Only Young Twice. U Devil U jede v nastavených kolejích aktuálního počinu, další podařený rockový kousek. Veliká změna přijde uprostřed písně, kdy kapela přejde do baladické roviny, aby vygradovala hit posledním refrénem. Progresivní hard rocková skladba, to je předposlední Run With The Angels. Naprostým vrcholem Last Look At Eden je však závěrečný šestiminutový opus In My Time. Osobní záležitost Joeya Tempesta a balada jak hrom. K tomu není co říct víc. Jediné co bych vytknul Last Look At Eden je nezajímavé intro a kdyby vypadla jedna balada nevadilo by to, ale jsem rád, že Europe udělali takhle silnou nahrávku, kterou si budu s chutí pouštět ještě za několik let.
4/5

Oficiální web

Edguy > Theatre Of Salvation

2009-06-20T23:56:00.002+02:00

Theater Of Salvation
Německo
Power metal

Ač se zdá, že jsem na tuhle desku zapomněl není tomu tak, její hodnocení je v podstatě logické a jediné, které může být. Plný počet a dalo by se říci klenot na poli power/speed metalu. Snad soupeřit o první místo může s deskou Theatre Of Salvation od Edguy jen opera Avantasia s prvnímy dvěma díly stejného frontmana jako mají Edguy, tedy Tobias Sammet, nebo kolegové Helloween s alby Walls Of Jericho a Keeper Of The Seven Keys part I. Pro mne jasný odkaz na to jak má vypadat speedová deska.
Album je plné rychlých jízd s mohutnými refrény, rychlá sóla dvojice Ludwig-Sauer, balady, dlouhá epická a vrcholná skladba na závěr,hm…co více si fanoušek melodiky může přát. Navíc komu vyhovuje německý styl melodického metalu nemusí mít strach z nějakého neblahého mrazení v zádech, tohle je špička ledovce.
Na rok 1999 sice jednoduší obal, ale za to v nitru naprostá bomba. Album začíná orchestrálním intrem The Healing Visions aby nastoupila hymna Babylon. Rychlá šlapající skladba přesně s takovým refrénem, který u mne vyvolá vždy naprostou agónii. Si vzpomínám, jak jsem před sedmi lety Babylon slyšel poprvé, kdy jsem zůstal přikován úžasem do sedačky a jen jsem poslouchal. Takový stav zůstal i u třetí The Headless Game s řezavějším tempem, přesto stejně nakoplou skladbou jako byl předchůdce. Pomyslné vyvrcholení přišlo baladou Land Of The Miracle. Jasný oplodňovák, romantická skladba, doprovod klavíru s Tobiasovým procítěným zpěvem, nástup hard rockového sboru a šest a půl minuty totálně smáčeného kapesníku. Rychle zapomeňte na jakoukoliv romantiku, protože přichází čtveřice skladeb s příjmením speed metal. Počínaje Wake Up The King, stejně potrhlá jako Babylon, valící se Falling Down, nadzvuková Arrows Fly a Holy Shadows. Another Time je další baladou, u které se dostaví opět pocit někoho přivést do jiného stavu. The Unbeliever je dalším speedovým kouskem, změny tempa ve slokách a nabroušený refrén je nádherou. Čtrnácti minutová titulní pecka mě však dostala ze všeho nejvíce, se divým, že po takovémhle průběhu nahrávky mě mohlo potěšit ještě něco více. Naprosto geniální operní skladba, začátek varhaní hra se sborem a přechod v power metalovou skladbu. Náhlé uklidnění, baladická část a melodický sborový refrén. Mírné orchestrace tomu dávají ten správný šmrnc. To celé se opakuje aby se dostavilo sólo, uslyšíme i akustickou kytaru a pak vrchol téhle skladby v podobě speedové mezihry, počínaje slokou ,,Heaven can Wait…,,. Pak, když už si myslíte, že má přijít konec, kapela do vás nahustí opět refrén několikrát se opakující a je konec. Speed metalový vrchol Edguy, je škoda, že nic takového už od chlapců nevznikne, na druhou stranu je Theatre Of Salvation originálem, který jen těžko bude překonán.

Theatre Of Salvation * 10/10

Oficiální web

Dragonlance > Válka duší

2009-06-20T23:40:00.002+02:00

Fantasy literatura neodmyslitelně navazuje, inspiruje ale i ovlivňuje nejen rockovou, ale především metalovou hudbu. Snad každá kapela sáhla k inspiraci do literární scény a tím pádem se tyto dva, na první pohled rozdílné typy umění stávají jakoby bratry. Elfové, draci, trpaslíci, skřeti, trollové a spousty dalších podivuhodných tvorů se objevují v textech kapel jako jsou třeba Italové Rhapsody of Fire
. Když si osobně vzpomenu na své dětství, jaké knihy byli mé první, asi těžko je dám dohromady na prstech jedné ruky, Lovci mamutů, Robinson Crusoe a Tři mušketýři byli asi povinností každého z nás.
Ke knihám se dostávám až později a hned pro mne k nejlepší fantasy sérii, která kvalitou vyprávění hezky šlape na paty Pánu prstenů (J.R.Tolkien) i díky trojici filmům proslavených Peterem Jacksonem, ba i dokonce lehce předhání. Dragonlance není jen světem hrdinných rytířů, statečných trpaslíků, nádherných elfských žen a nevyzpytatelných mágů, ale i draků, jejichž barva šupin je od přátelských zlatých a stříbrných ke zlům sloužících černých, rudých, modrých, zelených a býlích. Svět Dragonlance obsahuje spousty četby rozdělených do několika svazků, např. Hrdinové, Kroniky, Ztracené kroniky nebo Válka duší, kterou bych se chtěl zabývat nyní já.

Děj je rozdělen do tří svazků s názvy Draci padlého slunce, Draci Ztracené hvězdy a Draci Zmizelého měsíce. Po událostech z předchozích částí svět opouštějí bohové, mágové ztrácejí svojí drahocennou sílu, léčitelé zase nemohou zázračně uzdravovat raněné a nemocné. Na nočním nebi se místo třech měsíců, rudý, stříbrný a černý, objevuje pouze jeden barvy rudé, elfské národy mají své krále, ale spojení těchto dvou pomalu vymírajících ras je v nedohlednu. Qualinesti žijí pod ,,ochranou,, rytířů z Neraky, Silvanesti zase pod kletbou, která ne ně byla seslána jejich úhlavním nepřítelem, strachem. Draci zla si rozdělili území a vybírají od lidí daně, naopak stříbrných a zlatých je čím dál tím méně. Všechny tyto události mají ale své vlastní vyvrcholení, které započne jedné bláznivé noci, kdy se přes Krynn přežene strašlivá bouře a v ní je slyšet zpěv, zpěv smrti. Na jedné straně země z této bouře před zraky rytířů z Neraky a jejich novým velitelem minotaurem Galdarem vystoupí dívka jménem Mina. Mina se zrzavými kadeři uzdraví minotaurovu uťatou paži a nabídne vojsku své velení, s tím, že budou bojovat za slávu a v konečném důsledku za bohatství. Jen pod jedinou podmínkou, budou uctívat novou, jedinou bohyni. Pod kouzlem Mininých jantarových očí vojáci souhlasí a započnou své tažení, které buď dobře či špatně pro ně skončí až na konci třetího svazku.

Zatímco Mina táhne zemí se stále rostoucí armádou, na druhé straně v malém městečku, v Útěšíně, jednoho dne se ozývá z hrobky, kde by měly logicky odpočívat hrdinové z předchozích válek, tlukot na zapečetěnou bránu. Mezi živé se vrací můj nejoblíbenější hrdina série, malý, stále něco beroucí a vracející šotek Tasselhoff Bosonožka. Ač se zdá pro děj jen jako doplněk pro zasmání, jeho občasné výlevy a historky jsou velmi humorné, má však u sebe věc, kvůli které neúmyslně rozpoutá hon nejen na sebe, ale i na své nejbližší. Tím se stává i Solamnijský rytíř Gerard, který bláznivého šotka doprovází, když se mu nezatoulá až do konce, sice ne konec příběhu, ale toto si nechám pro sebe. Jelikož Válka duší se odehrává několik desítek let po hlavní kapitole zaznamenané ve svazcích Kroniky, je zde spousty nových větších či menších hrdinů. Solamnijská rytířka lady Odila, Gilthasova, král Qualinesti a syn zesnulého Tanise půlelfa a Laurany, elfské královny, manželka Lvice, Samar, sluha a strážce královny Alhany Hvězdbrízy a spousty dalších. Mimo to se zde opět setkáme se Zlatolunou, mágy Palinem a Dalamarem nebo jen okrajově, ale za to důležitě i překvapivě s Raistlinem. Je zde hodně událostí, které jsou natolik překvapivé, místy až šokující, že si je nechám záměrně pro sebe, tak aby jste byli samy napnuti při čtení, pokud se rozhodnete si Dragonlance pořídit. Už jen ten fakt kdo se vlastně ukrývá za pojmenováním Jediná a opravdová bohyně a jak skončí elfský lid je natolik napínavé, že není pochyb o tom, že si tuto sérii zamilujete.

Margaret Weis a Tracy Hickman napsali nejen tuto sérii velice jednoduše srozumitelně. Lehce a pěkně se to čte, navíc systém vyprávění mi naprosto vyhovuje. Nic není do sebe zkomoleno, žádné složité výrazy ani technická pojmenování nedělají potíže. Řekl bych, že není problém tyto knihy pořídit ani menším dětem. Spousty napětí, dobrodružství, soubojů, intrik, lásky i humoru, to nabízí Dragonlance.

Dragonlance – Válka duší
* Draci padlého slunce – 365 stran
* Draci ztracené hvězdy – 318 stran
* Draci Zmizelého měsíce – 333 stran

Autoři
* Margaret Weis, Tracy Hickman

Arakain > Restart

2009-04-26T12:40:00.002+02:00

Arakain
Česká republika
Thrash/power metal

Album roku? Pro mne tedy ano… Ač při ohlášení nahrávání novinky jsem byl připraven na thrashcore metalovou smršť podpořenou jemným doladěním pomocí samplů a sekavějších kytar, přesně tak jak to pražská legenda Arakain naznačila na předcházejícím počinu Labyrint, tak musím říci, že jsem se totálně seknul. Novinka Restart, na které se více rozvíjí talent zpěváka Honzy Toužimského a bubeníka Lukáše Doksanského mě od prvního poslechu tak překvapila, že ještě teď po více jak desátém vstřebávání nejsem schopen přesně říci co si o nahrávce myslím. Jedno však vím, parádní album.
Nejvíce power metalové, nejvíce melodické, nejvíce hitové, navíc mírné pokračování ve spolupráci s orchestracemi a samply mající na starosti Noid, výkon Honzy je parádní, Lukáš využívá daleko více dvoukopákové power výjezdy, pokus o kombinaci s melodickým a chraplavým hlasem, vícero skladeb epičtějšího charakteru, no prostě paráda…Přirovnal bych to k seznámení s albem z roku 1998 Apage Satanas, u kterého jsem měl pocity obdobné.Veliká škoda jen to, že nakonec padla spolupráce s Lucií Bílou což by byla třešnička na dortu. Ale abych taky jen nevychvaloval, což ještě přijde, tak malé výtky. Chápu, že po účinkování v televizní soutěži Souboj hitů muselo přijít to, že soutěžní skladba Maraton z pera autorů Soukup/Osvaldová, kterou nazpívala Lucie Bílá, se objeví na desce. Fajn, je to v pořádku, ale album Restart má patnáct záseků a tato bonusová skladba mě sem jaksi nepadne. Jo kdyby nahrávka obsahovala desítku nebo jedenáctku písní a k tomu bonus, bylo by to lepší. Nebo ještě lépe. Vždy jsem přemýšlel, proč kapela jako Arakain nikdy neudělala singl třeba s raritní nevydanou skladbou, živou nahrávku a podobně a tam by byla tato píseň zcela oprávněně. Nebo speciální edice s dvd? Záznam skladby z přenosu a audio záznam, plus dokument z natáčení?
Druhým problémem, a tím se dostáváme k hudebnímu obsahu alba Restart, je balada. Čekal jsem ploužák a je to dobře. Rocková kapela má hrát i balady. Ale Vzít čas na splátky mi přijde hodně ujetá a ač se zde objeví příjemná kytarová hra s orchestrací, nemám tuhle píseň rád! Opět se dostávám k tomu, že by se klidně skladba hodila jako bonus na singl nebo speciální edici. No a tím se dostáváme na konec hanění a od teďka budeme jen vychvalovat. Album otevírá poklidná pop/rocková hra s přechodem v thrash jízdu a tím začne skladba Pojď dál. Už tady poznáte, že se nudit určitě nebudete, kapela jede naplno a Mirek Mach to dokončí svým sólem. Aby se nic nepřibrzdilo o to se musí postarat Prázdno v hlavě, daleko větší hrátky kytar a tah na branku, skvělý úvod alba. To, že je kytarista Mirek Mach i dobrým skladatelem a že se mu občas něco povede je známá věc, ale myslím, že první singl z alba, Paganini, je jeho vrchol. Propletení tvrdé rytmické hry s melodickým refrénem je klenot v diskografii Arakainu. Když jsem se zmínil výše o epičtějších písních, dříve takový Šeherezád, Automat svět, Kamennej anděl , Apage Satanas, tak tady mě na zem přibila 1492: Dobytí ráje. Orchestrace, chorály a struktura skladby od středního tempa k power metalovému refrénu. Tohle mám rád. Za to Končí den je thrash uzemňovák jak hrom. Nenápadná skladba do zaznění dvoukopákem nasáklého refrénu s emotivním zpěvem Honzy. Navíc náhlé zpomalení k baladickému tempu a následné sólování k rozdrcení vašich uší. Síla…Uff. Kéž by to už skončilo, jinak mi srdce vyskočí, ale ono ne. Navíc Arakain servíruje další vyhlazovací skladbu Kam bůh se dívá. Co říci.Thrash/power mašina kosí vše před sebou. První náznak spojení hlasů melodického a hrubšího tónu. Navíc adrenalin mě zvedá závěrečný sekavý souboj bubeníka s kytaristou a Mirkovo sólo, nevím co více si přát. O první ze dvou baladách Vzít čas na splátky již byla řeč a tak nezdržujme a honem na další bonbónek alba Restart. Skladba Skrytá kamera byla první oficiální peckou vypuštěnou ven a i před tím, než vyšla v závěrečné podobě jsem cítil, že tato thrash/power jízda bude jedním z vrcholů. Opět sloky a mezihry naprosto řezavé a tvrdé podpořené hrubým zpěvem ve spojení s melodickým refrénem. Jako na celém albu, tak i tady vrcholem je Honzův výkon. Stále se nepolevuje a dalším parádním kouskem je Právo máš. Thrashová melodická skladba, u které bych snad vytknul trochu kýčovitou a do ucha bijící část refrénu: Právo máš-marod je národ, Zdrávas nám-kde domov můj, Právo máš i na jinej názor, Zákon znáš-je tvůj. To už bylo na mě moc. Druhou baladu Osudnej den bych na rozdíl od první nazval jednu z nejlepších balad v diskografii kapely. Mrazivou atmosféru s poklidným a procítěným zpěvem projede naopak velice čistě odzpívaný refrén. Následný doprovod power bicích a samozřejmě sólo. Přirovnat se dá snad jen k Marylin v doprovodu s filharmonií na albu Eden XXV z roku 2007. Heavy/thrasová Lámou bude podle mého druhým singlem. Pohodová skladba, stejně jako Paganini naprostý hit. K následující skladbě ještě z dob Petra Koláře Zabiják v nás jsem četl různé názory, hlavně co se týče textu, ale mě se tato pecka líbí. Rychlá, lehce ujetá, vrcholem refrén. Ať má na zabijáka názor každý jaký chce, já si jí prozpěvoval už od začátku. Za to ke skladbě Postavy z obrazů nebude mít nikdo žádné námitky. Střední valivé tempo s optimistickým refrénem a hned zase změna do power střední linie. To že Mirek Mach opět nádherně sóluje je samozřejmostí. Před bonusem Maraton závěrečná, nejdelší se šesti minutami, epická nádhera Hvězda. Střední tempo s vystupňovanou náladou. Opět mírná spolupráce s orchestracemi. Co je pilířem desky Restart jsou texty. Dříve kapela předkládala hodně složité texty. Na novince jakoby kapele všechno padlo do prstů a vznikly velice jednoduché, přesto kvalitní texty. Vyšvihli se v podstatě všichni autoři, od basisty Zdeňka Kuba ( Kam bůh se dívá, Skrytá kamera, Osudnej den, Lámou) k Jirkovy Urbanovy ( např. Hvězda, Postavy z obrazů nebo 1492: Dobití ráje) a Machova Paganini byla již zmíněna. Výkony kapely jsou skvělé, krom první balady jsem nepocítil žádné negativní chvění v uších, se vším jsem byl spokojen a jelikož mě stále Restart přitahuje, je jeho ocenění jasné. České album roku 2009.

Restart * 9/10

Oficiální web
Profil BandZone
FanClub

Debustrol > XX Let Totálního Masakru

2009-04-21T11:06:00.003+02:00

Debustrol
Česká republika
Thrash metal

Obraz: 16:9
Zvuk: 2.0, 5.1
Bonus: Historie, Fotogalerie, Videoklipy

Když jsem několikrát v různých článcích četl, že úroveň českých hudebních DVD se pomalu zvedá, tak jsem jen marně hledal někoho, kdo by tato slova potvrdil.
Ono dát na DVD koncert, dva videoklipy, fotogalerii a malý bezvýznamný rozhovor umí snad každý více zkušený uživatel počítače. Ale udělat video disk tak, aby jste u toho seděli od začátku do konce a stále na to zírali s údivem, aby atmosféra show a celková kulisa byla doopravdy živou a aby při bonusové sekci vám lezli vlasy z hlavy, to už musíte být frajer. A je to veliká škoda, že rádoby ,,prvoligoví,, umělci, respektive producenti, tohle nedokáží smíchat dohromady a dát fanouškům to, co si většina z nich přeje. Jo, hold nahrňme do lidí co se dá, i když to není kvalitní, hlavně aby se to prodávalo, že?.
Naštěstí je tu ,,underground,, a záchrana v podobě několika jmen, kteří dělají muziku pro lidi a sklízejí za svoji snahu zasloužené ovoce.

Debustrol. Thrash metalová úderka v čele s náčelníkem Kolinssem si za svojí dvaceti letou dráhou dopřáli dárek v podobě prvního DVD XX Let Totálního Masakru a ač jsem se v roce 2006 bál, jak bude disk v podmínkách ne zrovna komerční hudbě nakloněné vypadat, tak po prvním shlédnutí jsem zůstal lehce šokován tím, jak Debustrol nastavil laťku tuzemských DVD hodně vysoko. Když vynecháte digipackové balení se spousty raritních fotek a jednoduché menu, tak budete na disk zírat, doslova zírat. Už jen obraz 16:9, čistý bez vad s efekty v podobě černobílého záznamu, zvýraznění jednotlivých barev, záběrů přímo z natáčecích kamer a dalších vylomeninek, které dokonale zvedají celkovou atmosféru vystoupení natočeného 5.4.2006 v Praze Opatově. Ale aby to bylo dokonalé, musí být dokonalý i zvuk, stereo i 5.1 je zárukou, že si vyberete a i kdyby jste měli pocit, že zvuk je lehce utopený, stačí jen otočit kolečkem do prava. Když si ještě k tomu připočtete kultovní skladby jako Vyznání smrti, Přerushit, Příchod zla, Údolí Hádu, Nenávist, Protest, Vyhlazení a další, máte vystaráno na několik dní, ba i měsíců. Pro mne po technické stránce dokonalost sama a i kdyby to bylo vše, byl bych spokojený. Ale na XX Let Totálního Masakru se nekončí a kdo má chuť na videoklipy ať zamíří rovnou tam. Oficiální i raritní, ale jak to, že tady některé chybí? Trochu mě mrzí, že kapela učinila malí vtípek a některá videa dala do dokumentu. No ano, další exklusivní kapitola sama pro sebe.To je téměř dvou hodinová History. Pohled od úplných začátku, kdy Debustrol vystoupil i na Death Metal Session 1988, až k přítomnosti. Součástí jsou i zbívající oficiální videa a to Údolí Hádu a Svět co zatočí s tebou. To mě, jak jsem již řekl trochu mrzí, protože by si je člověk raději shlédl samostatně než je hledat. Takhle má vypadat dokument z historie legendy. Kapela ve složení Kolinss-Trifid-Zed-Skull II šlape jak hodinky a DVD XX Let Totálního Masakru je jen jedním z vrcholů Debustrolu v současnosti. Tajně doufám, že toto DVD nebylo posledním video počinem kapely. Paráda.

XX Let Totálního Masakru * 10/10

Oficiální web
Profil BandZone

Rimortis > Vesmírem plout

2009-03-29T00:15:00.003+01:00

Rimortis
Česká republika
Power/speed metal

Hubu bych si namlátil před zrcadlem jen za to, co se mi v posledních šesti letech kdy jsem procházel do nitra power/speed metalu stalo. Po českých kapelách Komunální odpad s albem Jedenáct hodin do útoku, po Křižácích a Andělovy na útěku od Kreysonu, po některých skladbách od kapely Citron v době s Láďou Křížkem jako Zase dál, Radegast, Kráska a zvíře a další, a po setkání s tvorbou Power5 už jsem měl dojem, že na české melodické scéně mne nemůže už překvapit žádné power album.
Ach bože, jak jsem se mýlil a nyní toho lituji. Ona tady totiž byla jedna kapela, kterou jsem znal, kterou jsem i občas zaslechl, ale nějak jsem jí nevěnoval pozornost. Rimortis však mě zasáhla jak ocelová tyč do zad. Po albech Proud času a Oheň a led, které už nesly známky power metalu, ale chybělo jim hlavně vnitřní držení a lepší producentské ručičky kapela vydala Stín křídel a hlavně poslední desku Vesmírem plout z roku 2006. Hodinová nahrávka nemá závažnější chybu a naprosto uhání ve zběsilém melodickém tempu. České texty jsou nadprůměrné kvality a pokud si někdo myslí, že k power/speed metalu nejde udělat dokonalý textový doprovod, ať okamžitě začne u Vesmírem plout. Album začíná jak jinak kvapíkem v podobě Zvony fantazie a Rimortis II, to nemá chybu. Titulní skladba je ale jedním z mnoha vrcholů. Šesti minutová speedová nálož, klidnější tempo ve slokách v doprovodu s progresivními klávesy, rocková mezihra a power jízda v refrénu. Ač poklidný začátek skladby Černý kůň by mohl vést k dojmu, že následuje balada, tak zdání klame. Hlavní slovo zde má opět power metal. Svižná, optimisticky hraná skladba vůbec neubírá albu na kvalitě. Další vrchol je Buď vůle tvá. Střídání temp od klidných po řezavé mezihry až ke skvělému vyzpívanému refrénu se zdvojeným hlasem. Opět progresivní prvky, které si na desce užijete ještě několikrát. Marně si vybavuji, kdy mě nějaké album udrželo ve střehu i u šesté skladby, ale Rimortis s Vesmírem plout jsou výjimkou. Bouře století je opět rychlá skladba, opět různé momenty, které oživují nahrávku. Chválím kytarové sólo a jeho souboj s klávesy. První poklidnější záležitost je heavy metalová skladba Oheň v srdci. Nádherný refrén musí chytit za srdce každého milovníka melodie. Zde ale už menší kritika na experimentování s klávesy, jejichž zvuk se do této skladby vůbec nehodí. Prokletí hor nahodí tu správnou rychlost už úvodní klávesovou hrou a nepoleví. Sedmiminutová Květy kopretin mi připomíná epické utahané záležitosti od finských Stratovarius. Ten kdo má podobné táhlé kompozice rád, tak si užije, já jen chválím text a lehké orchestrace. Za to Ve jménu kříže nasadí tu správnou rychlost. Závěr obstarává cover od Petra Nováka. Hádith je v úpravě od Rimortis naprosto dokonalá speedová jízda. Epická skladba je tím pravým na závěr. Dvojitý refrén kdy se zpěvákem Milanem Hloucalem zpívá jako host Jana Vaňková je zběsilí. Mimo to Janu uslyšíte i v Rimortis II a Vesmírem plout. Instrumentálně je slyšet, že kapela už má něco za sebou a v power/speed metalu už mají dost odehráno. Klávesy už jsem chválil, kytary jedou a i přesto, že David Varga v Rimortis už není patří k pilířům Vesmírem plout. Milan Hloucal jako zpěvák obstál. Nečekejte nějakou výškovou přeháňku, ale je dobré, že i v české zemi najdeme dobré power metalové pěvce. Co je pro kapelu důležité je to, že se stále zlepšují a nestojí na jednom místě, které by znamenalo uměleckou smrt. I přes časté změny v sestavě Rimortis vydávají stále kvalitnější nahrávky a mě nezbývá než tuto kapelu už nespouštět z očí a čekat na nové album.

Zvony fantazie
Rimortis II
Vesmírem plout
Černý kůň
Buď vůle tvá
Bouře století
Oheň v srdci
Prokletí hor
Květy kopretin
Ve jménu kříže
Hadith

Vesmírem plout * 9/10

Oficiální web
Profil Bandzone.cz

DragonForce > Sonic Firestorm

2009-03-13T21:15:00.002+01:00

DragonForce
Británie
Speed metal

Pod pojmenováním hudebního stylu speed metal si asi většina fanoušků představí hlavně německé kapely jako Helloween nebo Gamma Ray, které stály u zrodu tohoto skvělého hudebního žánru. Naprosto rychlé a přitom melodické skladby, nádherné balady, atmosférické pasáže, výšková převaha zpěváků a hity jako Eagle Fly Free nebo Keeper of The Seven Keys dělají ze speed metalu můj nejoblíbenější žánr.
Od veteránů se odklonily i spolky jdoucí ve stopách zakladatelů a kapely Edguy, Avantasia, Rhapsody of Fire, Stratovarius a spousty dalších mají stále co říci a hlavně jejich vývoj a vlastní uchopení speed metalu jsou jen kladem a oživením, jenže si toho nikdo z mediální scény nevšiml a my, fandové rychlé melodiky musíme trpět, když kluci rychlí jsou drženi při zemi na úkor jiných kapel, ale to je jiné téma. Osobně mám po určité době, kterou jsem věnoval speed metalu pocit, že i když jsou hlavními značkami speedu, je z nich více cítit označení melodický power metal a v hudebním zařazení speed metal se mi objevila jen jedna ikona, která si toto označení zaslouží. DragonForce jsou pro mne přesně tím správným příkladem. Naprosto nadzvuková rychlost, naprosto jasné uchopení do otěží a přitom nepolevení. Ten kdo po recenzích na první album Valey Of The Damned, třetí Inhuman Rampage a poslední, aktuální, placku Ultra Breakdown čekal i na album Sonic Firestorm z roku 2004 se dočkal. Druhá řadovka je zároveň tím nejlepším co mohly kluci udělat, rovnat se s ní dá jen Ultra Breakdown, kde došlo k lehčímu uklidnění a pochopení toho, že s rychlostí se ani zeď neprorazí. Debutové album mě nenadchlo zvukem, Inhuman Rampage zase svou neoriginalitou a tak Sonic Firestorm povstalo na vrchol v diskografii. Osm skladeb, průměrný čas sedm minut a žádné zpomalení, jen mírné uklidnění, protože i balada Dawn Over A New World je svými kytarovými vyhrávkami podpořenými klávesami hnaná někam do výšin a celkově celou skladbu nakopává přímo do zadnice. To co se ale bude odehrávat za souboj vysoko v mracích mezi piloty obou kytar, Herman Li a Sam Totman je ovládají skvěle, poznáte už při první skladbě My Spirit Will Go On a dále se jen vezete na motoru od stíhačky, ale určitě vás nenapadne slovo nuda. V každé skladbě se něco děje. Above the Winter Moonlight má v sobě ukrytou parádní hru kytar bez štávy. Sám osobně bubeník Dave Mackintosh předvádí neskutečnou školu a budete zvědavy kam vás zavede jeho hraní. Klávesy Vadima Pruzhanova dělají divy a zpěv ZP Thearta je ukázkou speed metalového projevu. Těžko se tady hledá jasný favorit, ale k mým oblíbeným kouskům krom první skladby patří bezesporu nejdelší věc na desce s deseti minutami Soldiers of the Wasteland nebo nekompromisní závěrečná vypalovačka Once In a Lifetime, při jejíž klávesové honičce s kytarami vás napadne jen slovo kremace. Až skončí Sonic Firestorm nebudete chápat, pak se vám lehce rozsvítí a vy zatoužíte se do britské bouře ponořit znovu a znovu. Ten kdo chce naprosto ultra rychlou reakci na téma speed metal ať neváhá, tohle album nesmí nikomu chybět ve sbírce.

1. My Spirit Will Go On
2. Fury of the Storm
3. Fields of Despair
4. Dawn Over a New World
5. Above the Winter Moonlight
6. Soldiers of the Wasteland
7. Prepare for War
8. Once In a Lifetime

Sonic Firestorm * 9,5/10

Oficiální web

Black Majesty

2009-02-07T22:26:00.001+01:00

Dobře si vzpomínám na léto roku 2008, kdy v obchodě s hudbou mě překvapila z reproduktorů znějící power metalová smršť. Sakra, kdo to je? To snad Edguy vydali novou fošnu a já o tom nevím? Vždyť to není Tobias Sammet, tento hlas je o poznání temnější, není tak rozjuchaný, a ta dravost a rychlost? To nemohou být Edguy, vždyť prohlašovali větší sklon ke klasickému Hard/Heavy metalu a toto je uragán, bouře pro mé uši. Chvíli jsem do sebe nechal proudit ten nářez a říkal jsem si, tohle musím mít a hned. Prodavač mi oznámil jméno kapely, které jsem si okamžitě a bez nějakého rozmýšlení zařadil mezi prověřené spolky jakými jsou třeba Avantasia, Helloween, Manowar, Edguy a Stratovarius. V ten moment koupené desky Sands Of Time, Silent Copany a Tomorrowland ze mne udělali fanouška této kapely, kapely Black Majesty.

Australská partička Black Majesty s rokem vzniku 2002 má ve svých řadách zlaté české ručičky, a to doslova, Pavla Konvalinky na bicí stoličce. Mimo jiné kdysi Kryptor, Throes Of Sanity a Leprocide. Je málo českých bubeníků, kteří se výrazněji prosadily v zahraničních kapelách a Pavel je ten příklad, na který můžeme být právem hrdí. Co se týče instrumentální stránky je kapela hodně vysoko a rychlé výpady střídají s pomalými baladickými pasážemi, to vše v melodii dobře poslouchatelné a podpořenou skvělým hlasem Johnem Cavalierem. Hlas pěkně mění polohy od temnějších přesto čistých až k výškám ne moc řezaných, to se mě líbí velice a skvěle se to poslouchá, nic vám nevyčnívá, nic nedrtí ušní nervy. Obaly všech desek jsou v jedné grafické podobě, což může trochu vést k zmátnutí, ale jde jen o zvyk. Na všech je kresba zahalené rytířky se svým kouzelným mečem. Nic složitého, přesto to bohatě stačí proto, aby vás to upoutalo. O vydání alb se postaralo německé vydavatelství Limb Music products s SPV.

Je tu rok 2003 a Black majesty pouštějí do světa první ze svých klenotů Sands Of Time a je to začátek jak se patří, žádné problémy debutových desek se zde nenalézají a album zní hodně vyspěle, jasně a úderně. hned úvodní jízda Fall Of The Reich vás usadí do křesla a nutí pozorně naslouchat. Kapela rozjela svou power metalovou smšť s brutálními mezihrami a nádhernými refrény. Kromě první palby je překvapením druhá Legacy, Guardian se sedmi minutami, epická polobalada s refrénem, který si musíte zpívat s Johnem, jasná ukázka toho, jak zní a mají znít Black Majesty. Titulní Sands Of Time mě přímo za ucho nechytla, přesto opět zmíním refrén, které mají pánové neskutečné. Po minutové instrumentální vložce Destination je na řadě Journeys End v power tempu, opět uchu lahodící skladba je i další svižná pecka Colliding Worlds a famózní No Sanctuary. To je píseň, kterou musíte slyšet a musí se vám líbit, i kdyby Australané vaše srdce příliš nepotěšili. Nádherná melodie s nástupem refrénu, střední tempo, co více si přát než takovou píseň mít na desce. Nejdelší, přes osm minut trvající Beyond Reality navazuje náladou na předchůdce, podpořená mírnou orchestrací, což je jeden klad u všech alb. Orchestrace nejsou tím hlavním podpůrným prostředkem Black Majesty a proto sem padnou velmi dobře, neruší a jen doplňují metalovou jízdu kapely. Závěr desky Sands Of Time obstarává Lady Of The Lake, což je teda už úplná balada, opět nejsem z ní moc nadšen, hlavně na konci alba to spíše chtělo posluchače dorazit.

Sands Of Time-2003

1. Fall Of The Reich
2. Legacy
3. Guardian
4. Sands Of Time
5. Destination
6. Journey's End
7. Colliding Worlds
8. No Sanctuary
9. Beyound Reality
10. Lady Of The Lake

John Cavaliere – zpěv
Stevie Janevski – kytara
Hanny Mohamed – kytara, klávesy
Pavel Konvalinka – bicí
Evan Harris, Cory Betts – basa
Pep Samartino, Endel Rivers - klávesy

Rok 2005 a Silent Company, dobrá zpráva? Nic se nemění. Zvuk zůstává stejný a hudební škatulka je naprosto jasná. Pokud jsem u debutu řekl o první písni, že je jízda, tak zdejší Dragon Reborn je výstřel po posluchači obřím dělem. Dvoukoláky Pavla jedou v rychlosti a z bezprostřední blízkosti je dohánějí kytary a Johnův sakra kvalitní hlas. Není čas se zdržovat na jednom místě a tak titulní Silent Company uhání dále, zde poznáte různorodost pěveckého rejstříku Johna. První pecka vystavená do výšek, tady poklidně u hladiny. Balada Six Ribbons, lehčí středověká nálada a ženský zpěv je jen krásným zpestřením alba a je čas opět pohnout kostmi. Jeden z vrcholů Silent Company se jmenuje Firestorm. Power metal v plné síle a jen doufám že závěrečné sólo Hanny Mohameda ustojíte v celku. New Horizons navazuje na předešlou a tím pádem je jasné co můžete čekat. Střední valivé tempo až v Heavy vodách s úvodním sólem, zpěv lehce v tónu Jorna Landeho a opět dobrá souhra orchestrací s rockovou částí, to je šestka Darkened Room. Po celkem pomalejší a vlažnější písni musí jasně přijít vypalovačka, nyní v podobě Visionary a Never Surrender. Není co dodat. Nejdelší skladba alba to je A Berger Way To Die, sedm a půl minuty, epická píseň s úvodním válečným motivem pochodu měnící se ve zdařilou power kompozici. Jako bonus jsou na Silent Company Chasing Time, ta by klidně mohla zaujmout místo vedle oficiálních skladeb na desce a akustická verze Guardian z první placky. Jako bonbónek videoklip na datové stopě k titulní písni. Zdá se mi,že Silent Company je o kousíček propracovanější než Sands Of Time, hlavně co se týče kytar, daleko více vrstev a jednotlivých sól. Druhé album, opět skvělá práce.

Silent Company-2005

1. Dragon Reborn
2. Silent Company
3. Six Ribbons
4. Firestorm
5. New Horizons
6. Darkened Room
7. Visionary
8. Never Surrender
9. A Better Way To Die
bonus track speciální edice
10. Chasing Time
11.Guardian-acoustic

John Cavaliere – zpěv
Stevie Janevski – kytara
Hanny Mohamed – kytara, klávesy
Pavel Konvalinka – bicí
Evan Harris – basa
Endel Rivers – klávesy

2007 a Tomorrowland. Psát o tom, že album začíná vypalovačkou Forever Damned jste mohly čekat, že? V pěti minutách je opět přímočarý melodický power metal, no a ten refrén vás rozmetá. Rychlost nepadá a Into The Black to jen potvrzuje, sice baladický zpěv může zmást, ale to je jen začátek. Evil In Your Eyes je z řady další kvapíková vypalovačka, tentokráte ale do nebes vyzdvihuji stavbu zpěvu, až mi místy běhal mráz po zádech. Začátek alba Tomorrowland je nejdivočejší z celé diskografie, protože i titulní skladba uhání v tempu až závratném. Coververze legendárního hitu Sildier Of Fortune od Deep Purple se Black Majesty docela povedl. Musí mít hodně veliké sebevědomí po dvou zdařilých deskách, že si troufnou na tento klenot Hard rocku. Bleeding World začíná tak nějak poklidně a až Heavy metalově do doby svižného refrénu, bomba a chválím Johna Cavaliera za výšky. Hlavně nezpomalit zaznělo v nahrávacím studiu a je to poznat, Faces Of War je power nálož hozená do uší všem milovníkům amerického stylu, tedy sekavé rify s melodií v zádech. Sakra dobrá skladba. Wings To Fly je opět sladěná s orchestrací a Heavy skladba se dostává do varu s nástupem refrénu, kdy už se jedná o speedové tempo. Tomorrowland je celkově rychlé album, a tak Another Dawn snad nemůže být ani pomalejší, to platí i o Scars, coby závěrečná skladba. Přesto i zde majitelé speciální edice najdou bonusy a to v podobě polobalady Kingdoms, no alespoň trochu mírné zpomalení. Memories je ale už naše známá power metalová rukavice hozená veškeré konkurenci na melodické scéně, sice není až tak nadupaná jako celé album, ale přesto si tam každý nejde své, pomalejší části i jízdu jak se patří. Přesto u Tomorrowland mám smíšené pocity. Za prvé jsem marně hledal nějakou větší a rozsáhlejší kompozici jako třeba A Berger Way To Die na Silent Company nebo na Sands Of Time Beyond Reality a No Sanctuary což by mohlo navést k tomu, že šlo o záměr udělat desku poslouchatelnější, ale ono tam těch opravdových hitů, které mě chytli za uši není. To je ten druhý problém. Přesto i toto nemůže nějak výrazně poznamenat hodnocení, vždyť vyloženě album nezklamalo, ale menší rozdíl tam je.

Tomorrowland-2007

1. Forever Damned
2. Into The Black
3. Evil In Your Eyes
4. Tomorrowland
5. Soldier Of Fortune
6. Bleeding World
7. Faces Of War
8. Wings To Fly
9. Another Dawn
10. Scars
bonus track speciální edice
11. Kingdoms
12. Memories

John Cavaliere – zpěv
Stevie Janevski – kytara
Hanny Mohamed – kytara, klávesy
Pavel Konvalinka – bicí
Evan Harris - basa

Abych učinil nějaký konkrétní závěr, tak Black Majesty mne velice překvapily svým nástupem na melodickou scénu, hodně tomu pomohlo první album. Navíc kapela nesestoupila s kvalitou níže, naopak nahrnula to se Silent Company do lidí ještě více. Názor na třetí album znáte, je to v podstatě jen na dojmu posluchače, já mám však takový, jaký jsem napsal výše. Tedy vede v mé oblibě druhé album, následuje ho Sands Of Time a konče Tomorrowland. Doufám, že brzy bude čtvrté potěšení od této formace i v podobě oficiálního koncertního DVD, protože tohle by mohlo býti velice zajímavé na živo.

Sands Of Time * 8/10
Silent Company * 9/10
Tomorrowland * 7/10

Oficiální web
MySpace

AC/DC > Maximální Rock´n´Roll

2009-01-26T14:41:00.001+01:00

AC/DC
Austrálie
Hard Rock

Murray Ebgleheart a Arnaud Durieux
Překlad Tomáš Jeník
Kniha 431 stran + Fotogalerie

O rock´n´rollové legendě AC/DC vyšlo již tolik materiálu, že stihnout přečíst všechno by znamenalo vzít si předčasný důchod již teď, aby jste na poklidnou četbu měly dostatek času.
Mě se do ruky dostala poslední kniha o této Australské partičce od autorů Engleheart/Durieux pod názvem Maximální Rock´n´Roll, který vystihuje přesně to, čeho chtěli pánové z AC/DC za svůj dlouhý život dokázat, tedy hrát naplno muziku, hrát naplno rock´n´roll. Ač se jim několikrát do cesty zapletl sám veliký a uznávaný osud, nejhorší věcí byla smrt tehdy jednoho z nejlepších zpěváku Bona Scotta, kapela jela dál jako monstrózní a vše demolující lokomotiva napříč světem. Je obdivuhodné, že i po více jak pětatřiceti letech stroj se jménem AC/DC jede dál, i když už ne v takové zběsilosti jako tomu bývalo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kniha se svými 431 stranami proplouvá celou historií až do roku 2005. Nevynechává žádnou podstatnou změnu, jak v obsazení kapely tak i v jejím managementu, důležitou rolí jsou i střípky ze zákulisí koncertů, hospod a restaurací, kterých si užijete plnými doušky a samozřejmě to hlavní, a to jsou alba AC/DC. Každý musel narazit na tento magnetický a značně elektrizující název a každého musela jejich hudba nějak rozproudit, to jsou AC/DC. Každá kapitola je rozdělena podle důležité události, většinou název alba. K tomu jako bonus je přidána fotogalerie od historických černobílých fotek k zatím poslednímu turné k albu Stiff Upper Lip. Co mě potěšilo, je to, že autoři nevynechaly jednu podstatnou věc a to je bratr obou kytaristů Youngových George s The EasyBeats, který měl veliký podíl na vzestupu AC/DC a tak se můžete dočíst i o této kapele. Na závěr zde najdete kompletní diskografii skupiny s rozpisem tracklistu a producenty i se singly a videonahrávkami a co kde a u jaké společnosti vyšlo. Český překlad se mi zdál v pohodě a výraznější chybu jsem také nenašel, navíc už mám za sebou druhou knihu o AC/DC, ta první byla …A budiž rock od Susan Masino a Maximální Rock´n´Roll se mi četl o mnoho lépe a jednodušeji, takže spokojenost a jen doporučuji jak pro pravověrné fandy, tak i pro ty, kteří s AC/DC neměly tu čest a chtějí se dozvědět o opravdovém Rocku něco víc.

DragonForce > Valley Of The Damned

2009-01-24T17:32:00.002+01:00

DragonForce
Velká Británie
Speed metal

Debutové album britských DragonForce je přesně to, co stagnující speed metalová scéna kolem roku 2003 potřebovala. Ultra rychlý speed metal v podání těhle šílenců je nadmíru zajímavý nejen z pohledu melodie hnané v rychlosti a vysoce postaveným hlasem ZP Thearta jako i kytarovou bitvou Hermana Li a Sama Totmana, kteří své nástroje ovládají skvěle.
Bicí znějí jako palba pod laděných kulometů až máte pocit, že se kolem vás musí prohnat stádo šílených motorkářů. Žádné zpomalení nelze čekat, protože Valley Of The Damned má za úkol vyhnat ze všech jakékoliv chmury a zlepšit náladu. Už úvodní dvě palby Valley Of The Damned a Black Fire drtí vše kolem na kusy a peláší dál přes kosmickou Black Winter Night se skvělým refrénem k snad jediné polobaladě Starfire v diskografii kapely. Zapomeňte na jakékoliv romantické melodie, začíná Disciples of Babylon a prach pod koly se opět zdvihá do nebes. Revalations je další lahůdkou pro již dosti namožené uši, ale ten kdo miluje pořádně melodickou divočinu musí vydržet děj se co děj. Evening Star sice začíná jako další pomalejší záležitost, ale opravdu jen chvilku. Závěr obstarává Heart of a Dragon, hymnický úvod a pak zběsilost. Ač po hudení stránce se jedná o perfektní záležitost jsou zde dvě věci, které osobně v mém pohledu sráží Valley Of The Damned do průměru. První je nelogické a nepovedené intro Invocation of the Apocalyptic Evil. Chápu, že nějaký úvodník by si album zasloužilo, ale třináctivteřinová zvuková chyba tam opravdu nemá co dělat, ať pánové prominou, ale tohle ne. Nemá to žádný smysl a jen se to tam plete. Druhá nepříznivá zpráva směřuje k produkci, spíše ke zvukaři. Psal se rok 2003 a zpěv ZP Thearta je jakoby v ozvěně, někomu to třeba nemusí vadit, ale pokud kytaristé ženou struny v závratných výškách, do toho klávesista Vadim Pruzhanov pálí na popel všemožné vyhrávky, tak hlas v takové pozici, že zní jako ozvěna je šílenost, trochu položit hlas níže by jen prospělo, možná nedávat všude sbory? Ale je to debutové album a určitý posun se dá čekat, a taky že ano, ale i tak si album nevyslouží více než lehčí nadprůměr, i s ohledem na nástupce, který dá zapomenout na všechny chyby.

1. Invocation of the Apocalyptic Evil
2. Valley of the Damned
3. Black Fire
4. Black Winter Night
5. Starfire
6. Disciples of Babylon
7. Revelations
8. Evening Star
9. Heart of a Dragon

Valley Of The Damned * 7/10

Oficiální web

Wohnout > Ahoj dědo! DVD

2009-01-18T09:21:00.003+01:00

Wohnout
Česká republika
Rock

Zvuk: DTS 5.1
Dolby Digital 5.1
Dolby Digital 2.0
Obraz: 16:9
Bonus: Fotogalerie, Biografie, Dokument, Koncert č.1 1996, Videoklipy

Kapela Wohnout je jedna z mála českých skupin, které nemůžou svou tvorbou nikoho urazit. Pohodový rock okořeněný metalovými rify, ale i třeba folkovými a šansonovými momenty je na výsluní už od poloviny devadesátých let a jen kvete do krásy.
Poslední album Polib si dědu dokázalo nadchnout více lidí než jen mě a tak byl podklad k natočení svého prvního DVD, vydaného v roce 2007, kromě oslav desátých narozenin postaven velice pevně. To je nebušeno po okraj až se sem pánům některé věci už nevešly, že jsou dány jako bonus na webové stránky Wohnoutu jen pro majitele originálního disku, pojďme tedy na to. Hned na začátku vás oslní skvělé menu, kdy jako divák si můžete vychutnat televizní vysílání s různými předtočenými volovinkami, které nakonec skončí u výběru položek. Mrknu na zvukové stopy a dávám rovnou DTS 5.1, které mě nikdy nezklamalo u žádného jiného hudebního video disku. První je koncert, tak honem. Klasiky jako Ganga, Volali, Pedro se vrací, Banány, Kulibrci a další hitovky, dobrý čistý obraz v širokoúhlém podání je už standardem na hudební scéně a zvuk je jak má být. Sice jsem si představoval větší odezvu od publika během písní, sborové zpěvy a podobně a jakoby divočejší celkové nazvučení, ale dejme tomu. K vrcholům vystoupení řadím scénku Špejbla a Hurvínka v přechodu na Duo Egon, tvořící pánové Omar Kvasnička a Arnošt Vrabec s následující power metalovou jízdou Pedro se vrací, Finsko českou bitvu Činely s Lenkou Dusilovou a členy kapely Waltari a Zemánkův lidový rockový přednes. Jinak se jedná o pohodou show s chodícími banány, zářícími tanečníky a několika hosty. Na DVD je nezbytná fotogalerie a biografie s dokumentem ze života téhle kutálky jak zní v nadpisu. Rozhodně se pobavíte, to mi věřte. Sbírku doplňuje kolekce videoklipů a záznam prvního vystoupení kapely z roku 1996. To budete koukat kdo to vlastně na tom videu je. Na to, že se jedná o první DVD se Wohnout vytáhl a pokud se dočkáme druhé episody bude muset tento bláznivý soubor vytáhnout hodně veliké eso z rukávu. Překonat tak nadupanou kolekci, skvěle promyšlené menu s bonusovým materiálem a i třeba papírovým obalem, který si můžete sami doplnit o lesknoucí oči, bude velice složité. Ale než vyjde další video má kapela před sebou spousty práce a mě nezbývá než sledovat cestu vzhůru.

Ahoj dědo * 10/10

Oficiální web

Almah/Edu Falschi

2009-01-10T16:27:00.002+01:00

Almah/Edu Falaschi
Brasílie
Power metal

Po Brasilských power metalových smečkách Angra, Shaman a Aquaria mi do kolonky ,,oblíbené,, přibyla další lahůdka. Kytarista právě melodických Angra Edu Falaschi se v roce 2007 rozhodl zkusit sólovou tvorbu a při té příležitosti si nadělil svojí první desku pod názvem Almah, který se v budoucnu stane kompletním jménem pro kapelu kolem tohoto výborného instrumentalisty, zde v roli zpěváka.
K výpomoci si přizval hvězdy svých oborů a tak na tomto debutu můžeme najít jména jako Emppu Vuorinen(Nightwish) za kytarou, Lauri Porra(Stratovarius) s basou v ruce a Casey Griollo(Kamelot) na bicí stoličce.
Záruka rychlého, úderného a řádně Brasilií říznutého power metalu byla zaručena, čemu odpovídá i skvělí začátek nahrávky. První King a druhá Take Back Your Spell odkazují na to co Edu podniká u své rodné formace, hned třetí je balada Forgotten Land a Scary Of Lies vrací koleje zpět do úprku směr Sao Paulo. Children Of Lies je konečně epičtější skladba i s dominantní orchestrací v úvodu když se v tom kompozice zvrhne v klasickou vypalovačku. Heavy jízda se dvěmi minutami je Breake All The Welds, že by odkaz na Finský metal? Opět heavy metalovější Golden Empire s power sekavým refrénem. Od osmé Primitive Chaos se deska otáčí k poklidnějšímu rocku okořeněným hlavně folkovými a orchestrací prolezlým momentům. Síla alba je rozdělena, kdy první polovina, sedm skladeb, je jasně rozpoznatelný power metal a druhá část i se dvěmi bonusovými písněmi je vlažnější a skladatelsky složitější. To se třeba fanouškům, a mě samozřejmě taky, nemusí až tak zamlouvat, ale co s tím asi tak uděláme, nic. Tak alespoň Breathe je pohodová rocková jízda, Box Of Illusion vrací refrénem skladbu trochu k ,,divočině,,. Za to jedenáctá Almah je rozsáhlá skladba jako dělaná pro cestovatele do Brazilských lesů. První z bonusových písní je The Sign Of Glory a power metal opět ve své kráse, sice to není tak úderný jako v úvodu nahrávky, ale i tak je pecka daleko metalovější než předchůdci. Závěr obstarává nadupaná Superming a konec. Instrumentálně není co dodat, snad jen že jsem měl místy pocit, že se Rammstein snaží hrát power metal, hlavně tedy v úvodu King, kdy to znělo hodně industriálně, ale jinak bez vad na kráse. Edu je skvělý pěvec a o zbylých jménech nemá ani cenu hovořit. Co mě trochu mrzí je část desky mezi osmou a dvanáctou skladbou, zde mě to přestalo lehce bavit a zajímat. Asi by bylo lepší, kdyby baladické skladby Edu zakomponoval mezi vypalovačky. Takhle se mi Almah zdá lehce nevyrovnaný.

Alamh/Edu Falaschi * 8/10

Prifil na MySpace

Dignity > Project Destiny

2008-12-21T20:55:00.002+01:00

Dignity
Rakousko
Moderní heavy metal

Spočítat Rakouské melodické party bych asi zvládl na prstech jedné ruky. Teď hned z hlavy se mi ale vybavují jen Edenbridge a právě recenzovaní Dignity se svojí debutovou deskou Project Destiny. Oba spolky ač se to nezdá jsou navzájem propleteni, tedy už ne přímo, ale bývalý bubeník Edenbridge Roland Navratil učinil to nejlepší co mohl a odešel z Gothic metalistů aby dal dohromady Dignity.
Jsem rád, že se tak stalo, protože by melodická scéna přišla o jednu parádní desku. Sice jsem se stěnou hard rockových melodií podpořenými občasnými power a operními výjezdy, na poprvé prokousával velice složitě a začal jsem si myslet, že album pro mne zapadne do podprůměrné šedi. Ale jak už se mi stalo několikrát, dal jsem Project Destiny čas a po několika posleších jsem přišel na kouzlo nahrávky, která v sobě skrývá pár famózních momentů, které znamenají obrat názoru. Ale než začnu vychvalovat, tak momenty negativní. Zpěv Jake E se sice poslouchá příjemně, ale na jedné straně mám dojem že chlapci nemůže být více než osmnáct. Přijde mi nevyzpívaný a asi hodně výkonu ve studiu pomáhaly počítače. Na straně druhé nevyniká mezi jinými Hard rockovými zpěváky a tedy nepřitahuje na sebe pozornost. To samý platí i o hudbě. Hard/heavy metal Evropského střihu bych klidně postavil vedle kapel jako Gotthard, Shakra nebo rokovějšími Edguy. Naštěstí tu jsou momenty, které zachraňují skvělou hitovou nahrávku. Hned úvodní a titulní Project Destiny je skvělá power záležitost s mohutnými zpěvy a operní náladou. Druhá Arrogance And Rapture je už hard rockovým kouskem, který bohužel po dobrém začátku sráží kvalitu desky trochu dolů. Za to třetí šesti minutová vypalovačka Cry In Despair vrací Dignity do správných kolejí. Kdyby orchestrace v mezihrách byli vytaženy o něco víc, tak tu máme parádní power metalovou operní jízdu. Dobrá je i čtyřka Dreams Never Die s klávesami ve stylu osmdesátých let. Pátou Icarus považuji za vrchol celé kolekce a hit jak hrom. Valí se na vás rozsáhlé epické dílo. Střet Iron Maiden s Avantasií je vrcholem. Od počátečního baladického tempa přes heavy rozjezd k nádhernému vystupňovanému refrénu. Kompozice jak hrom. Škoda jen, že se kapela nepokusila o větší stavbu skladby a nenatáhla dílo někam k deseti minutám. Ale i tak mě běhá mráz nad tímto dílem. Šestá Inner Circle Sympathy je opět heavy záležitost. Střední tempo, klávesy v pozadí a náhle refrén v power metalových vodách, to já můžu. Když si u sedmé The Edge Of The Blade odmyslíte klávesové výlevy, uslyšíte skandinávskou power školu jak vyšitou. U této záležitosti mám však pocit, že těch kláves je tam už fakt moc a trochu mi to připomíná kostelní mši. Tempo závěrečných písní je stejné, tak i u předposlední Inner Demons se na vás valí heavy metalová koule. Dont Pay The Ferryman je důstojný závěr Project Destiny. Na první album to ujde a nezbývá než očekávat jak si pánové s takovou šancí prorazit naloží, půdu mají připravenou skvěle.

Project Destiny * 8/10

Oficiální web
Profil MySpace

Arakain > XXV Eden 2007 2CD/DVD

2008-11-13T23:28:00.002+01:00

Arakain
Česká republika
moderní thrash/metalcore

Zvuk * Dolby Digital 2.0, Dolby Digital 5.1
Obraz * 16:9
Bonusy * Rozhovory, fotogalerie

25 let ve věku metalové kapely je celkem ojedinělá událost zvláště v České republice a takové výročí si žádá pořádnou a jedinečnou show.
Takové štěstí měla i v roce 2007 heavy/thrash metalová formace Arakain z Prahy, dnes již můžeme říkat legenda, která sice po příchodu dvou nových členů Honzy Toužimského a Lukáše Doksanského na postech zpěv a bubeník a vydání skvělého alba Labyrint, změnila obraz k modernějšímu pojetí thrash/metalcoru, ale důvod slavit zůstal stále stejný. No a aby to bylo přeci jenom speciální, rozhodli se pánové přehrát své klasické skladby s Plzeňskou filharmonií a vydané verze kolekce byli dvoj cd a dvd. Než se dostaneme k tomu hlavnímu a to je obrazový záznam, tak si nejprve uděláme přehled na audio disku. Jak bývá poslední dobou u Arakainu zvykem samotné zpracování je perfektní. Rozsáhlý obal, přehled všech vystupujících, škoda že nebylo přítomno více bývalých členů souboru, a jednotlivý členové filharmonie. Na prvním albu nalezneme polovinu koncertu, kterou kluci odehrály s orchestrem a v ní nechybí hity jako Karavana slibů, Amadeus, Marylin, Zimní královna v podání bývalé zpěvačky Lucie Bílé, v té době jejího partnera Noida ve Stromu života či Půl století s hlasem Aleše Brichty. K vrcholům jistě v takové úpravě patří úvodní Bláhová víra, Ztráty a nálezy, kdy počáteční hra klavíru nádherně sedne k této rockové klasice a závěrečný uragán se jménem Apage satanas. Druhý disk je čistokrevný metal a je dobře, že se Arakain rozhodl takto rozdělit vystoupení, koncert dostává tu pravou metalovou atmosféru a pecky jako Prázdnej kout, Ďábelská hra, Proč nebo Kolonie termitů zvedají adrenalin na správnou hodnotu. Opět se setkáme s Lucií Bílou ve skladbách Cornoutto a Dotyky, sakra ta holka by se měla rockem živit, a s Alešem v Gladiátor a Princess. To celé je zabaleno v nekompromisním zvuku. Poslední desky kapely Metalmorfoza, Warning! a Labyrint mne uzemnila čistým a zároveň tvrdým zvukem a toto dvojalbum v tom samozřejmě pokračuje i na samotném dvd, kdy k tomu ještě připočítejte skvělý obraz. Takto vychytaný zvuk i obraz se jen tak u českých interpretů neobjevuje a proto si XXV Eden klidně zaslouží srovnání s Evropskou scénou. Na video záznamu v porovnání se zvukovou verzí o nic nepřicházíte, žádné zkracování se nekonalo a to je jen dobře. Střihy se pěkně mění, sem tam pohled na filharmoniky, občas do diváku ale stále mi tam něco chybí. No jistě, kde je Mirek Mach, ten výborný kytarista? Že by už nehrál v Arakainu? Ale kdo tedy drtí ty sóla? Z vyjádření kapely, které to bylo samozřejmě líto, vyšlo najevo, že firma, která podnikala samotné snímání show, v tomto případě se jednalo o Českou televizi, se hlavně orientovala na zabírání levé strany filharmonie a jaksi si nikdo nevšiml, že chybí Mirek v záběru. Bohužel už nešlo ztrátu nahradit, hrubé střihy se dělaly přímo v přenosovém vozu, a tak mistrovská práce Mirka není zaznamenána. Škoda. No alespoň tu máme ty bonusy. Nebo raději ne? Rozhovory, které jsou spíše k pobavení než k nějakému zamyšlení a povinná fotogalerie. Nic víc. DVD by si jistě zasloužilo možná o jeden disk více, kde by se kapela mohla s bonusy rozjet, třeba stavba scény, zkoušky s filharmoniky, krátký dokument z historie, aktuální videoklipy, ale to vše chybí. Samozřejmě, peníze jsou peníze a kvalitou je tento disk hodně vysoko, takže druhý disk třeba jindy. Chválím tedy bílou krabičku, to dává trochu pocit výjimečné události. Kdybych měl srovnat CD a DVD tak raději dám přednost obrazu, koncerty moc nemusím a je lepší se při živáku dívat i kvůli lepší atmosféře. Když však dáme na stranu dokonalý zvuk i obraz, tak DVD toho na víc moc nenabízí a k tomu menší nedostatky ve zpracování, i proto trochu odlišné ohodnocení.

XXV Eden 2CD * 10/10
XXV Eden DVD * 8/10

Stratovarius > Stratovarius

2008-11-08T23:27:00.002+01:00

Stratovarius
Finsko
Heavy metal

Černý obal a zlaté logo finské melodické power kapely Stratovarius jakoby značil smutek v duších fanoušků. Černý obal je znamením blížícího se konce skupiny kolem kytaristy a skladatele většiny písní Tima Tolkkiho, ale přesto v dáli je kousíček světýlka v podobě loga. Odchod Tima znamená cestu z propasti pro obě strany a vznik nových Stratovarius a Revolution Renaissance.
To je ale otázka budoucnosti, nyní se píše rok 2005 a vychází stejnojmenné album Finů, bohužel. Kdo si četl recenzi na album New Era od Revolution Renaissance mohl se tak trochu dozvědět jak to mám s touto deskou, fakt hrůza když si vzpomenete, že tato parta natočila skladby jako Learning To Fly, Eagleheart, I Walk To My Own Song z dvou dílné ságy Elements nebo starší Twilight Time, Speed Of Light, Hunting High And Low. Je fakt tak hrozná nebo to dělá ta skutečnost že jsem si navykl na rychlé speedové vypalovačky, které v podání Tima byli vždy srdce rvoucí? Vím, že v psychickém rozpoložení v jakém byla kapela kolem vzniku alba , se nedalo toho moc udělat, ale kdyby asi samy pánové věděli jak to dopadne, tak by to zabalili před vznikem nahrávky, která je naprostý úlet v diskografii kapely. I já, těšící se na pořádnej power metal, jsem byl naprosto v háji a totálně zklamanej, že se to nepovedlo. Na celé desce nenajdeme ani jediný speedový výjezd a vše se odehrává v heavy metalových vodách, což o to. Na to se dá zvyknout, ale když si to pouštím stále dokola, mám pocit, že album končí po třetí Just Carry On. První Maniac Dance, singl, je heavy šlapačka a pěkně jede, i druhá Fight!!! připomíná staré dobré časy a trojka je opět poklidně šlapající heavy zaležitostí. Ještě skousnout se dá čtvrtá Back To Madness, hodně progresivní a zároveň experimentální záležitost, i pětka Gypsy In Me by mohla jít na plac, ale ty další kousky raději ať zůstanou pěkně pod dekou. Pomalé tempa, vybrnkávání na basu, a když jde do tuhého, refrén, opře se do toho Tolkki. V tento moment mě začíná album nudit. Skladby se spojují v jednu velikou motanici a nebýt momentů jako hra trumpetek v závěrečné United asi bych spal až do teď. Jako bonus je na datové stopě přidán videoklip ze živého představení a dokumentární film. Ten mi přišel zajímavější než celé album dohromady. Možná někoho urazím, ale je to fakt síla. I teď když píšu recenzi, tak po pětce začínám být nervózní a ospalý a z toho mne jen na okamžik vytrhne nějaké sólíčko nebo mírná orchestrace. Bohužel tohoto alba, ať žije budoucnost, doufám že jasnější.

1. Maniac Dance
2. Fight!!!
3. Just Carry On
4. Back To Madness
5. Gypsy In Me
6. Gotterdammerung (Zenith Of Power)
7. The Land Of Ice And Snow
8. Leave The Tribe
9. United

Stratovarius * 6/10

Andre Matos > Time To Be Free

2008-11-07T22:36:00.002+01:00

Andre matos
Brazílie
Melodický power metal

Bývalí zpěvák Brazilských Shaman a Angra Andre Matos se svou první sólovou deskou Time To Be Free mne opět přesvědčil, že tento jihoamerický stát již patří k zemím, kde vznikají velmi kvalitní power/speedové nahrávky. Ač nepatřím k dokonalým znalcům všech desek obou kapel, ve kterých Andre působil, tak jeho desku jsem si našel i proto, že svým středně položeným hlasem a operním zjevem mě dostal už na The Metal Opera I a II od Avantasie.
No a taky jméno producenta Sashi Paetha znamená určitou kvalitu a přeci já, jako milovník speedových vypalovaček jsem musel mít doma něco, co produkoval tento mistr rychlých melodií. Jedenácti místná položka se stopáží šedesáti čtyř minut od Německých SPV se zuby nehty drží slovního spojení power metal jak jen to definovaly kapely jako Helloween, Gamma Ray, Edguy nebo nejblíže k sólové tvorbě Andreho Avantasia o několik let dříve. I proto se může zdát, že Time To be Free nepřináší nic nového a jen opakuje to co bylo a je stále populární. Rychlé a úderné speedové vypalovačky, power sekavé rytmy, lehké orchestrace a operní nálada v některých pasážích nemůžou být přeci tak originální, aby se z desky stal klenot. Přesto je však cítit, že Andre přesně tuhle muziku chce dělat a album navazuje na skvělou Ritual od Shaman. Sem tam narazíme na odlehčení v podobě heavy metalových vychytávek jako je How Long, Looking Back nebo balada Face The End. Velikou zbraní jsou však po intru( Menuett) přicházející kvapíkové power metalové skladby Letting Go, Rio a Remember Why, které až nahánějí mráz po zádech svými tempy,melodikou a refrény. Epické myšlenky Andre otevírá až v závěru, kdy osmá Time To Be Free a desátá A New Moonlight sahají k devíti minutám. I tyto skladby ukazují odkaz na složitě stavěné a strukturované písně. Rozsáhlé kompozice se zdařily a v duchu operního metalu nás provedou od pomalých baladických poloh až k power metalovým výjezdům. Když si odmyslíte, že to zase není až tak moc originální, a co v současnosti také je, tak vám i přesto zbude nadprůměrná power metalová deska jednoho skvělého zpěváka. Určitě rozhodující bude druhé album, které by mělo dáti více světla i této první desce a určit kam bude vývoj Andreho směřovat. Doufám, že Andre Matos má všechno ještě před sebou a že navázání na debut bude co nejdříve.

1. Menuett
2. Letting Go
3. Rio
4. Remember Why
5. How Long (Unleashed Away)
6. Looking Back
7. Face The End
8. Time To Be Free
9. Rescue
10. A New Moonlight
11. Endeavour

Time To Be Free * 8/10

Oficiální web
Profil MySpace

DragonForce > Inhuman Rampage

2008-10-18T06:52:00.002+02:00

DragonForce
Velká Británie
Speed metal

Třetí řadová deska britských speed metalistů z roku 2006 mne opět rychlostně roznesla na kopytech. Kdo chlapce zná, musí zřejmě souhlasit, že rychlejš už to asi nešlo. No a ten kdo s DragonForce neměl tu čest, tak přichází o ultra speed metal podpořený dvojicí nabroušených kytar naladěných hodně vysoko a kláves, oba nástroje si krásně ruzumí a k sobě perfektně padnou.
V podstatě se dá říci, že DragonForce jsou pravý speed metal, protože si nevybavuji žádnou jinou kapelu, u které by to zázračné slovo bylo kořenem všeho. Od bicích Davea Mackintoshe, které opět ani nestíháte sledovat, přes výborný nadzvukový zpěv ZP Thearta k famózní práci obou kytaristů Hermana Li a Sama Totmana. U instrumentální složky není pochyb, že pánové už jsou nějaký ten pátek sehraní a zkušenosti se derou na povrch. První Valley of the Damned(2003) i druhé album Sonic Firestorm(2004) bylo lehce směrováno grafikou obalu k fantasy světu a naopak Inhuman Rampage a letošní následovník (recenze na těchto stránkách) Ultra Beatdown jsou více nakloněny k moderním technoligiím, k počítačům a k celé virtuální realitě.

Kdo by si řekl, že rockeři a metalisti dělají nejkrásnější balady a měl chuť si poslechnout i nějaký ten cajďáček od DragonForce, bude zklamán. Deska jede od začátku do konce v závratných rychlostech a pomyslné uklidnění přichází v uplném závěru písní Trail of Broken Hearts, kterou by jsme mohly nazvat jako balada. Ona a třetí Storming the Burning Fields jsou jediné, které se vejdou stopáží pod šest minut. Toť vše obecné a jelikož jsem byl odkojen hlavně druhou nahrávkou Sonic Firestorm nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že mne Inhuman Rampage trochu zklamal a i po déle ztráveném času u přehrávače jsem nebyl schopen přijít desce na větší chuť než si ji jen pustit jako doprovod k práci na počítači, což ohledně dělám i teď. Jak jsem naznačil výše, instrumentálně je vše v pohodě. Kvalita se nezapře, ale mám pocit, že po skladatelské stránce už nebylo po albu z roku 2004 kam jít a přešlapování na místě se zde projevylo ve velké míře. Na jednu stranu skvělá práce spojení kytary-klávesy, na druhou už to tu několikrát bylo a opakování některých postupů není matka moudrosti, ale zakotvení na tekoucím písku. Buď vás výše nepustí nebo vás pohltí. Dokonce i ta vychvalovaná rychlost mě začala lést na nervy protože přece Sonic Firestorm bylo daleko lepší a ve výsledku i rychlejší. Mám i dojem, že sem tam uslyšíte motivy z předchozích dvou desek, jako příklad jediné slovo-balada. Jasně, pokud děláte jasně definovaný styl, není moc místa kolem vás kam se hnout, ale u DragonForce je přece tolik možností, ubrat rychlost, více pomalejších poloh, třeba i akustická kytara by neškodila, zmírnit klávesové výlevy, nemít až tak vysoko postavený hlas, zkusit složit kratší skladby a podobně. Přesně tak jak si to pánové zřejmě uvědomili u letošního přírustku. Když jsem Inhuman Rampage slyšel poprvé asi jsem to ani nedoposlouchal a musel jsem si dáti menší klid a poskládat si myšlenky. Ti co mají rádi kapelu jako celek budou nadšeni, ale mě prostě přijde, že je to doslova dokonalý nástupce Sonic Firestorm. S první deskou, která u mě ztroskotala kvůli zvukové kvalitě, něco mi tam prostě nesedí, patří tato nahrávka v diskografii DragonForce k těm horším.

Teď si možná povíte, sakra, vždyť on jí nahoře vychvaloval a tady ji dal za uši, ano, máte pravdu. Kdybych neměl před sebou obraz dokonalého zážitku předchůdce, byla by i slova k této desce hodně sladká a když ji i nyní slyším, je to obrovský kus práce a alchimie tohle všechno poskládat, ale pořád v tom cítím příchuť Sonic Firestorm. Album je kvalitní, to nepopírám, ale některé pasáže se mi nelíbí.

1. Menuett
2. Letting Go
3. Rio
4. Remember Why
5. How Long (Unleashed Away)
6. Looking Back
7. Face The End
8. Time To Be Free
9. Rescue
10. A New Moonlight
11. Endeavour

Inhuman Rampage * 6/10

http://www.dragonforce.com/

Symfonický metal, část první: Melodie

2008-10-05T14:46:00.001+02:00

Symfonický melodický metal, taky bych se nebál říci metal andělů, jelikož je většinou spojován s ženským vokálem nebo mužským, postaveným hodně vysoko. Nehledejte však v tomto článku rozbor daného stylu, jelikož každá skupina či interpret jde na symfonický metal jinak a pokud přímo nekopírují slavnější kolegy, zní zplozená hudba také jinak. Spíše bych ukázal na alba a kapely, které mne v tomto oboru oslovily, a které jsou my blízké svojí tvorbou. Také jsem hudební styl rozdělil na melodický, jako část první a pokud se toho dožijeme, bude i část druhá, extrémní.

Horší bude jak začít, asi nejjednodušší bude to vzít tak, jak jsem se s hudbou seznamoval. Kde jinde začít než na severu a to rovnou jednou z nejlepších symfonických skupin, Nightwish. Kdo by neznal tyto melodiky, kteří si za svou kariéru prošly nedávno nejsložitějším momentem. Výměna zpěvačky kapelu však nezastavila a nová pěvkyně Anette Olzon ze Švédska nastoupivší místo Tarji Turunen dokazuje, že je úplně jiná než ledová královna a i na prvním albu s Nightwish to dokazuje rockovějším přístupem. Na druhou stranu operní árie, na které jsme byli zvyklí šly trochu do pozadí. Ale abych pravdu řekl, jsem celkem spokojen s Dark Passion Play a Nightwish tímto splnily cíl, dát o sobě pořádně vědět. Ti co jsou ale vyrostlí na klasických albech kapely se zpěvem Tarji, budou a jistě už i jsou nesvý, přeci jenom Tarja byla jen jedna. Nevýhodou aktuálního alba Nightwish, ač podle téma článku bych měl být spokojen, je jeho přehnaná orchestrace. Čeho je moc toho je moc, zde je vyhrávek orchestru hodně a trochu to ubírá na poslouchatelnosti. S tím souvisí i příliš komerčních hitů jako je Amaranth, Bye Bye Beautiful nebo Eva. Více metalových pasáží by neuškodilo, snad příště. Vrcholem alba je třináctiminutový megaotvírák v podobě písně The Poet And The Pendulum a Marco Tapani Hietalem zpívaná Master Passion Greed.
Směr Holandsko, přímo zde nás zavedou další kroky a stejně jako Nightwish jsou i zde kapely, které mne oslovily. Within Temptation a Epicu jsem poznal na stejno i když ke každé jsem měl z počátku odlišný přístup. Jako lepší se mi zdáli Within Temptation, asi na mě působila více kráska za mikrofonem Sharon den Adel, i teď raději se dívám na jejich koncerty než si je poslechnu na albu. Závidím kytaristovy Robertu Westerholtovy, že si Sharon ulovil pro sebe. Bohužel se mi zdá, že skupina se v současnosti veze na vlně komerčních rádoby gothic rockových kapel, alespoň jejich rádiové hity tomu nasvědčují. To samé však cítím i u finských kolegů. Doporučuji hlavně první tři desky, Enter, The Dance, Mother Earth a také obě dvd, už jen kvůli scéně a Sharon. Od Epici jsem slyšel jen jediné album The Divine Conspiracy z roku 2007, ale i tak se mi v současnosti líbí více než Within Temptation. Opět kráska u mikrofonu, Simone Simons a metalovější přízvuk kytar a death metalový pěvecký příspěvek v podání Marka Jansena dělá z The Divine Conspiracy dobrou desku.

Opět rychle na sever do Švédska za Therion. Doslova dokonalá partička, která má alba tak vyladěná, že není snad možný, že to dělají lidi. Jako nejlepší desky jsou pro mne Theli a Gothic Kabbala a to z jednoho prostého důvodu. Theli představilo dokonalé spojení metalu s orchestrem a Gothic Kabbala naopak upustila od až moc přehnaných symfonických pasáží s operními zpěvy, které by mohli už trochu unudit. Nesmím zapomenout, že na deskách Sirius B/Lumeria pomáhaly i čeští hudebníci a zpěváci. Ze zasněžených hor a ledovců jedeme směrem na jih do slunné Itálie za skupinou Rhapsody, v současnosti Rhapsody of Fire. Ač aktuální tvorba je jasný symfonický power metal, vůbec se nedaří kapele naladit na notu, kterou mne odrovnaly na prvních deskách. Na posledních dvou albech se mi nejvíce líbí The Dark Secret (Ira Divina)/ Unholy Warcry a to je sakra málo. Zlatá první speed metalová alba Symphony Of Enchanted Lands, Dawn Of Victory a Power Of The Dragonflame. Paráda. Nyní asi kapele dochází dech, v tomto případě musí přijít rázný krok. Tak to vidím já. Z Brasílie Aquaria je dalším milým překvapením pro mě. Rychlé úderné speedové jízdy s africkými i středověkými momenty podpořené mohutnými orchestracemi. Obě vydaná alba Luxaeterna a Shambala jsou kvalitními kousky a každopádně doporučuji všem, kteří ujíždí třeba právě na Rhapsody a nelíbí se jim poslední tvorba.

http://www.myspace.com/aquarialuxband

Zpět do Evropy za Rakouskou čtveřicí Edenbridge, kteří sice s deskou My Earth Dream možná sklízejí vavříny, ale já mám takový pocit, že to dělají přesně tak, jak jsem naznačil u Within Temptation, tedy snaží se napodobovat gothic rockové kapely jen aby se o nich vědělo. Tedy Sabine Edelsbacher za mikrofonem je fakt samice, ale i po několikátém poslechu mi něco na desce vadí a chybí. Třeba více metalových poloh, rychlejší pasáže nebo prostě mi tato deska a kapela nebyla souzena, no. To Francouzi Fairyland jsou o mnoho slibnější a rychlejší. Trochu odkaz na Blind Guardian a Rhapsody v ranné době, ale pěkně to šlape. Je hodně skupin v tomto odvětví, co si teď vybavuji tak třeba Wonderland, Thy Majestie nebo i operně založené kousky jako The Metal Opera od Avantasia, album Gods of War od Manowar i nový Judas Priest bych se sem nebál dát, ale doufám, že jste si zase jednou početli a že jsem vám nabídl několik kapel, o kterých jste nevěděli a třeba se k nim takto dostanete. Českou scénu tady nikdo nezastupuje, protože zmínit tady muzikály by byl hřích a to fak nechci, ale kdyby někdo přeci jen toužil po nějakém příkladu, co takhle nový projekt. Opera Antigona, orchestr a HC by mohlo někoho zajímat. Nebo Innocens. Ze straší tvorby musím zmínit i některé desky a alba od Daniela Landy i jeho muzikál Krysař. I zde najdeme některé momenty, připomínající pokus o symfonický rock/metal.

http://www.myspace.com/fairylandfantasia

Best Of...!

2008-09-21T11:13:00.001+02:00

Já zrovna nepatřím k zastáncům klasických výběrů a letošek je teda na rockové scéně naplněn docela velikým počtem desek s podtitulem Best Of… Do ruky se mi dostaly ve stejnou dobu dvě desky, respektive dvě dvoj alba, dvou českých interpretů, kteří mají na rockové a metalové scéně v České republice obrovské jméno a jsou značkou kvality. Prvním je bývalý zpěvák thrash metalistů Arakain Aleš Brichta s deskou Beatová síň slávy, do které ho prohlasovali fandové společně v kategorii skupiny s Arakinem. Druhým zástupcem je hard/heavy metalová formace Doga s albem XX Fuck Best Off.

Vytvořit disk coby výběr nejlepších hitů je celkem pohodová práce, sednete si k počítači, vyberete pár písní, které byli populární a dáte je na disk. Tochu je můžete vylepšit po zvukové stránce a začít je prodávat. Jednoduchý princip, žádná práce, možná veliké peníze. Proto v tomto článku se nebudu zabývat hudbou daných interpretů, ale tím smyslem proč vydat Best Of. Ale aby to bylo správné, tak menší info o náplni alb. Brichta má za sebou hodně projektů, přes Arakain a jeho sólovou dráhu k heavy/power metalovému Grizzly až k punk skupině Hattrick. Ze všech děl zde nejdeme několik písní a celkově máte přehled o tom, jak se Aleš vyvíjel skladatelsky, ale i třeba po pěvecké stránce. Obal je graficky pěkný, ale v bookletu najdeme jen seznam písní, na kterém albu je nalezneme a menší nástěnku z obalu všech kapel. To Doga si dala s výběrem větší práci a dvacet šest písní je zabaleno v papírovém digipacku s moderně pojatým grafickým ztvárněním. Aktuální promo fotky dávají punc vážnosti tohoto výběru. Vždyť dvacet let kapely se neslaví každý den, že? Dokonce Doga odložila vydání nového výlisku na příští rok, ale i tak nabídla lidem dvě nové písně a to Geny a Cannibal. Navíc jedna fotečka z historie a sestava kapely nyní a v začátcích je pro Best Of… vždy důležitá.

Abych se rozhodl, které album je mi blíže, tak nemusím ani moc dlouho přemýšlet. Aleš Brichta, i když byl uveden do síně slávy a je to určitě nejen pro něj, ale i pro fanoušky veliká událost, tak nenabídl nic víc. Jen opravdu obyčejný výběr. Sice se to hezky poslouchá, vždyť pecky jako Nechte vlajky vlát, Andílek, Metalománie, Dívka s perlami ve vlasech nebo Jsem prý blázen jen jsou super věci, ale jedná se jen o výběr, který si každý fanoušek může udělat doma u počítače sám. Zato Doga slaví výročí a dala svým Best Of… dárek všem fanouškům v podobě dobře promyšleného výběru s bonusem navíc, obal a dvě zbrusu nové pecky, které vám zalezou hluboko pod kůži. U desek typu Best Of je vždy důležité nepřipustit diskuzi na téma, jestli je album zbytečné nebo jestli má nějaký smysl. Bohužel u Aleše to vypadá, že kdyby chvíli počkal a propracoval desku, nemuselo býti toto téma tak žhavé. Pukud by album mělo mýt účinek jak ukázat tvorbu tohoto výborného skladatele a zpěváka mladším posluchačům, tak schvaluji, ale i tak se dá nabídnout o mnoho více a na celkovém hodnocení se to projeví.

Aleš Brichta * Beatová síň slávy * 5/10
Doga * XX Fuck Best Of * 9/10

www.brichta.cz
www.dogamusic.cz

DragonForce > Ultra Beatdown

2008-09-13T19:25:00.002+02:00

DragonForce
Velká Británie
Speed metal

U skupin jako Edguy, Avantasia, Rhapsody, Gamma Ray nebo Black Majesty jsem byl lehce na pochybách, zda jsou více power metalové nebo speedové. Přeci jenom speed znamená rychlost, zběsilé tempo a to u některých skupin neplatilo a jejich styl byl okořeněn přeci jen více klasickým heavy nebo thrash metalem. Jediná kapela, u které je speed metal datum narození je Britská šestice DragonForce. Pro mne jediná špička v oboru speed. Už jejich debutové album Valley Of The Damned bylo tak rychlé, že mi málem vyrazilo dech.
Bohužel je těžké takové rychlostní experimenty udržet na každé desce stejné nebo dokonce lepší. Proto jako nejlepší a nejdokonalejší album od DragonForce beru druhé Sonic Firestorm. Parádní písně s jasnými refrémy. Zvuk připomínal start nadzvukové stíhačky. Album nebylo ještě tak propojeno s klávesy a tak stanulo na vrcholu speed metalu. U debutu jsem měl problém se zvukem hlavně u zpěvu ZP Thearta. Bylo mi to tak nepříjemné, že jsem měl co dělat doposlouchat desku do konce. Naopak vychytaná do poslední chybičky byla třetí placka od Britů Inhuman Rampage, ale opakování stejných postupů a stále zrychlování mne celkem unudilo a až málem přivedlo k myšlence, zda to kapela hraje doopravdy nebo jestli za tím jsou ve výpomoci počítačové mašinky. S ohlášením čtvrté řadovky jsem byl ale i tak zvědav a pln očekávání jsem vyhlížel konec srpna. Ultra Beatdown mě vůbec ničím nepřekvapilo a už podle slova ultra v názvu víte co vás čeká. Ale tím, že mne album nepřekvapilo jsem myslel zcela něco jiného. Osobně jsem čekal zklidnění na frontě, nedalo se čekat, že kluci ještě více zrychlí to už více nejde, takže pomalejší pasáže schvaluji. Album také na mě působí více klasicky. To znamená, že se to krásně poslouchá a připomíná to normální speedovou desku, pěkný. Zvuk taky v pohodě, teda ty všemožný vyhrávky na klávesy jsou až kosmického ražení. Co mne nepřekvapilo a dalo se to očekávat byla kvalita kytarových mistrů Hermana Li a Sama Totmana. Řeknu vám, to je jízda tohle poslouchat až máte párkrát pocit, že už jste to za dobu života DragonForce slyšely hodněkrát, ale i tak oba patří ke špičce. Co mě zaskočilo byla do ozvěny znějící hlasová schopnost ZP Thearta. Proč pánové nezkusily jeho přírodní zpěv a dávaly zpěvákovy party lehce do ozvěny, jakoby dvojhlasně, je mi záhadou. Tohle byl můj velký problém na prvním albu, ale zde se to celkem povedlo a je pravda, že to není na celé desce. Bicí bez problému, fajn práce. Stíhat ty všechny změny, zrychlení, zpomalení, to si zaslouží řád bubeníka. Tak obecně jsme si nahrávku představily, ale jelikož album skrývá pár parádních míst, pojďme si je poodhalit. Třeba hned úvodní a zároveň první singl Heroes Of Our Time je skvělá jízda a pěkně upaluje a v této skladbě máte v podstatě vše co je následně na celém albu. Musím také vyzdvihnout nádhernou poklidnou mezihru ve čtvrté Heartbreak armageddon s přechodem do klasické odsejpačky DragonForce. Pokud máte rádi black metal, doporučuji Reasons To Live. Sakra, co tady dělá black metal si řeknete, ale úvod do této jízdy není nic jiného než odkaz na Norskou školu. Klasickou baladu A Flame For Freedom jsem vůbec nečekal. Teda to klasické jsem nečekal, protože u DragonForce byli i balady hodně našláplé a tady najednou máme pěkný rockový cajďáček, pěkný refrén a opět krásné sólíčko. Inside The Winter Storm mě svou kytarovou hrou v závěru před sólem lehce připomíná Upíří lásku od Kreyson, ale to jen tak mimo mísu. Velkým kladným momentem je ale závěrečná The Warrior Inside. Už od úvodu jsem si ji zamiloval a k jasné jedničce na této desce přispěl i ne příliš hnaný do výšek zpěv. ZP Theart to nežene až k mraků a drží se pěkně při zemi v hlubších vodách a vystupuje jen občas. Z této písně se tedy stává hit jak hrom.
Ultra Beatdown se stal jasně dokonalý nástupce hlavně desky Sonic Firestorm. Jelikož DragonForce jsou snad jediným zástupcem stylu speed metal tak zde máme i album roku a je hloupé tady něco říkat ve stylu: No aby to taky zopakovaly na další desce. Je moc brzo říkat něco o budoucnosti, přesto Ultra Beatdown ukázalo, že DragonForce budu sledovat i nadále.

Vysoké hodnocení není jen za obsah disku, ale i za obal a celkový design bokletu ve sci-fi pojetí a je vidět, že moderní technologie nepoznamenaly nejen hudbu, ale i grafiku, dobrá deska.
Veškeré informace o této skupině naleznete samozřejmě na jejich stránkách.

Ultra Beatdown * 9,5/10

http://www.dragonforce.com/

Cocotte minute > Proti sobě

2008-09-07T10:58:00.002+02:00

Cocotte minute
Česká republika
Hardcore

Opět dokonalý zvukový výstřel, opět ostré kytary, opět basa na hranici kremace, opět HC bicí, opět dokonalý zážitek z pohledu na grafiku obalu. Martin se místami pokouší zpívat čistým hlasem. To jsou pěkné zářezy druhé desky Hardcorové skupiny Cocotte minute. Bohužel jak jste si asi všimli žádná zmínka o hudební stránce, jak to? Je to jednoduché.
Album Proti sobě kromě některých momentů není na takové úrovni jako debutant. Ano, posun ke kvalitnímu pojetí stylu je zřejmý, ale chybí energie, chybí jasný poznávací hit. Je to deska kvalitně udělaná, je to deska, která se dá poslouchat bez klepání hlavy, pohodička, žádnej stres. A to je špatně. Osobně jsem očekával energickou nálož, prostě nástupce Czeka. Přesto se zde dá najít několik perliček. Hned první tři songy Bratře nedovol, Kopem a Další ráno jsou tím, co se dá brát jako posun k lepšímu. Hlavně Další ráno je vrchol alba, už jen kvůli tomu, že Martin ukazuje své pěvecké schopnosti. Náladový refrén je výborný. Pěkný moment je i v páté Drž se mě. Další HC kopačka připomínající předchůdce alba Proti sobě. Dejme tomu, že radost dělá i následující Fýzlí dítě. Dobrá je i Pojď se mnou, hlavně refrén je silný jak může jen Nu-metal být. Musím vyzdvihnout i cover Můj čas rozdělen na tři části a dán úplně na závěr. Bohužel zbytek alba na mě působí jako výplň a mám pocit, že trochu kapela nevěděla kam jít. Písně jako Štěstí, Ty mi to dáš a Hlad na z hvězdy prach mi přijdou celkem nudné a nezáživné. Jako málo dodělané pak působí Mělkej hrob, Generace polosmradů. Neříkám, že jsou příšerné, ale chybí mi tam něco málo. Třeba nějaký host v Mělkém hrobu by se hodil. Více rychlejších temp by taky prospělo. Nejsou zcela tragické, jen chybí detaily.
Bohužel jak jsem řekl na začátku, chybí celková energie, chybí život. Takový jaký byl na Czeko zde není a proto i hodnocení nemůže být tak vysoké, přesto to není tak zlé.

Proti sobě * 7,5/10

www.cocotteminute.org

Cocotte minute > Czeko

2008-09-07T10:52:00.002+02:00

Cocotte minute
Česká republika
Hardcore

Z českého pohledu byl rok 2004 pro mne překvapující. Vyšla totiž debutová deska Hardcorové partičky z Prahy kolem zpěváka, moderátora, dramaturga, osvětlovače a kdo ví co ještě Martina Zellera. Kapela se jmenuje Cocotte minute a první dějství Czeko. Cocotti nabídli směs těžkého HC s punkovou náladou a kombinace kapel jako Sepultura, Korn a dalších podobných sebranek se nadmíru povedla.
Album je živé, energické a dalo by se říci, že prokazuje všechny známky mladistvé rozjuchanosti. Silně působí zvuková stránka, která je čistá, mohutná. Basa krásně probublává společně s HC bicími a do toho pěkně od podlahy řežou kytary s občasnými efekty samozřejmě v moderním pojetí metalu nesmí chybět. Martin řve, občas se pokouší zpívat a po hromadě to perfektně drží. Poslední dobou v České republice vznikají po zvukové stránce nádherné Hardcore či Nu-metalové nahrávky a Cocotte minute jsou tím jasným důkazem. Co je velkou zbraní této desky jsou texty. Osobně tomu říkám Kriminalistická témata jako pouliční šarvátky, vězení, drogy a cokoliv na co si v souvislosti s Hardcorem vzpomenete. Czeko pěkně fofruje dopředu už jen kvůli kvapíkovým tempům některých písní. Vocotadyde, Bastard, Texe na to, Každej ten den, Král discotheque, Svatej pokoj nebo Co s načatým večerem jedou pěkně v rychlosti a určitě se nebudete nudit. Prvním singlem byla rapová smršť Měl bych tě sejmout, ve verzi na albu je nekompromisní, extrémní a nevím o žádné jiné české Nu-metalové písni, která by alespoň dosahovala kvalit této vyřvávačky. Podobně na tom je i L.A., na albu ve dvou verzích. Výpravná témata se objeví i v písních Kořeny a Czeko, které vám mohou připomenout Brazilskou smečku nebo spřízněné spolky. Obě působí velmi silně a řekl bych epicky. V závěru si Zeller zazpívá hezky čistě v písni Víc než sám seš a je konec. Debutové album jak hrom, upozornilo na naději českého metalu. Hodně se mi líbí české texty, které ukazují společně s graficky vyšperkovaným obalem, že to tady v česku jde. Zbývalo jen vyčkávat do roku 2006, kdy po mnoha koncertech a festivalů vychází druhé album Cocotte minute a jak se říká: Druhá třetí deska rozhodne.

Czeko * 9,5/10

www.cocotteminute.org

Symphony X > Paradise lost

2008-08-28T14:58:00.002+02:00

Symphony X
USA
Moderní power metal

Do nitra aktuální desky americké power metalové skupiny Symphony X se mi dostávalo velice stěží. Nevím čím to bylo, jestli tím, že na takový moderní metal jsem nebyl zvyklí, třeba to bylo i tím, že album působí velice složitě, nevím. Po nějaké době, kdy jsem si od Paradise lost odpočinul a znovu jsem ji naposlouchal, jsem si tuto nahrávku docela oblíbil. To platí i pro ti, kteří by si chtěli pořídit album domů. Dejte cd čas, jen tak se vám dostane pod kůži. První poslech byl u mne zklamání a recenzi v té době bych nechtěl psát, ale jak jsem řekl, nyní album působí skvěle.

Russell Allen * zpěv
Michael Romeo * kytara
Mike Lepond * basa
Michael Pinnela * klávesy
Jason Rullo * bicí

Pokud se řekne power metal, okamžitě se mi vybaví dva rozdíly. Buď to může být melodický power metal, třeba Black Majesty či Avantasia. Nebo se jedná o moderní power metal a zde mám třeba na mysli Communic, Iced Earth a právě Symphony X. Pod pojmem moderní vidím sekavější rify, thrashovější jízdu a sem tam samply a klávesové zvuky. To vše u Paradise lost najdeme a když album poslouchám teď, vůbec nechápu, proč se mi cd ze začátku nelíbilo. Vždyť se jedná o pořádnou metalovou vychřici. Uklidnění přichází až v písních The Serpent's Kiss, která je čtvrtá v pořadí a i tato polobalada je našláplá až k podlaze. Mezihra orchestru s pěveckým sborem je lahůdka pro ti, kteří ulítávají na symfoničtějších kapelách. Celkem pomalou a skoro až ubrečenou atmosféru přináší i následující vybrnkávačka Paradise lost. V ní najdeme veliké mínus amerických kapel a to hlas zpěváka a celkovou podobu balady. Mám pocit, jako by se americké kapely domluvily jak zpívat a hrát pomalé písně. Vemte si od deseti amerických skupin vždy jednu baladu a jestli najdete pět rozdílů jste borci. Pozitivem je kytara Romea, který této titulní písni dává trochu smysl a vrací ji zpět do power metalovější vody. Poslední uklidnění je v deváté The Sacrifice. Rocková píseň a Russell Allen přidává na rozdíl od Paradise lost více chrapláku, vždyť je to metalový zpěvák, že? Jinak se deska nese v divoké linii a zbylých šest pecek, nepočítám intro Oculus ex inferni, vás nenechá vydechnout a bude vám zvedat adrenalin až k horní hranici. Hned po intru přicházející Set the World on Fire (The Lie of Lies) je tím pravým důkazem. Sekavé tempo s thrash náladou, tedy divokou, rychlou s parádním refrénem, který si budete muset zpívat hodně dlouho a hodně často. Třetí Domination nesundavá nastavenou laťku a jede si dál v tempu předchozí pecky. Eve of Seduction,pátá v pořadí je další lahůdkou této desky a její kvapivé tempo se jen tak z vás nedostane. Velmi melodická záležitost a sólo je jen pomyslným vrcholem. Na řadě jsou dvě ukázky power metalové školy a to The Walls of Babylon a Seven. První epická osmy minutová, vás jemně naladí a druhá z vás sedře kůži. Rychlejší věc na albu nehledejte a dá se rovnat jen s úvodní písní Set the World on Fire (The Lie of Lies). Závěrečná, přes devět minut trvající Revelation (Divus pennae ex tragoedia) je závěr jak se patří. Operní nálada dává písni správnou jiskru a nemůže býti lepšího konce.
Zvuk nahrávky je vyladěn dokonale. Vše k sobě zapadne, vše je v rovnováze. Z ničeho nemáte špatný pocit a nebýt písně Paradise lost, která je až moc vyměkklá bylo by album hodnoceno na maximum. Velkou chválu si zaslouží celá kapela, to co zde předvedli umějí jen opravdový muzikanti nebo blázni, ale kdybych měl vyzdvyhnout jedince, byli by to kytartista Michael Romeo a klávesák Michael Pinnela. Jejich souhra je skvělá a nemá chybu. Menší mínus si odnese obal speciální edice. Trochu jednoduchosti by nevadilo, ale to je maličkost a důležitější je v tomto případě obsah nahrávky.

Speciální edice obsahuje bonusové dvd se sbírkou živých přednesů písní Symphony X z měst jako jsou Paříž, Madrid, Tokyo, Hollywodd, Miláno v dobré kvalitě z jejich tour. DVD je bohužel zabaleno v obyčejné papírové krabičce a tak jeho hodnocení bude ovlivněno tímto neduhem.

Paradise lost * 9,0/10
Paradise lost bonus dvd * 7,5/10

www.symphonyx.com

Conquest

2008-08-24T16:31:00.002+02:00

Ve článku Hudba z východu jsem se zmínil o Ukrajinské power/speed metalové formaci Conquest. Aniž bych to dříve tušil, kapela mě natolik dostala svou tvorbou, že jsem neváhal a blíže si představíme diskografii kapely pocházející přímo z Kyjeva, která se zformovala v roce 1996. Jelikož se ve skupině vystřídalo hodně členů bude lepší zmínit současnou sestavu a to W.Angel-zpěv, Lady Dea-klávesy a druhý zpěv, Louis "Terminator" Ray-basa a druhý zpěv, Victor Serbin-bicí.

Conquest
Ukrajina
Melodický powermetal

Po několika demo nahrávkách se v roce 2000 Conquest dočkali první dlouho hrající desky. Vychází album Endless power. Pokud by si někdo přál to k něčemu přirovnat dali by se říci kapely jako Edguy, Gamma Ray a podobné sebranky více méně z Německa. Styl se pohybuje v rozmezí power metalu přes heavy/speedové vypalovačky. Nahrávka je perfektně nazvučena a ke stylu, kterým se Conquest prezentují se skvěle hodí. Nevýhodou je to, že je lehce poznat, že se jedná o debutové album a tedy materiál přímo u sebe moc nedrží. Ale i tak si fanoušek rychlé melodie najde to co chce. Výborné speedové jízdy jako I've Seen You In My Dreams, Ancient Winds, This World Law, ta je mimořádně výborná nebo The Last Sphinx jsou jízdami jak se patří. Pro mne největší peckou z Endless power je však speedová rockovka Rock´n´Roll To Death. Jako bych slyšel hity King of Fools či Babylon od Německých kolegů Edguy.

Rok 2005 a druhé řadové album Conquest nese název Frozen Sky. Jako na prvním albu vás uvítá intro a pak to už jen jede. Rozdíl od prvního zářezu je ten, že celá deska už má jasně vyhraněný styl. I balady zní pěkně power metalově a celek působí daleko pevně než předchůdce. Vrcholy alba jsou písně Ways of Vice, My Aim, Flying in the Rain, Temple of Fear, Don´t tell me Farewell, nádherná to balada a závěrečná Frozen Sky.

V roce 2007 se kapela rozhodla pro reedici první placky Endless power a nový zvuk, daleko čistší a čitelnější, přesto však stále metalový dělá z alba jedinečné dílo. CD obsahuje v rodném jazyce zpívanou Tchervona Rutha.

Conquest mají na svém kontě zatím dvě desky a pokud budou nadále tvořit takovéto díla fandové melodie se mají na co těšit a konkurence aby se bála o své postavení. Endless power a Frozen Sky jsou skvělá díla a doufám, že nebudou jediná.

Endless Power 2000 * 8,5/10
Frozen Sky 2005 * 9,0/10
Endless Power 2007 * 9,0/10

Hudba z východu

2008-08-09T09:45:00.001+02:00

Nová rubrika a docela pěkné téma. Hudbou z východu myslím hlavně jeden z největších států s rozlohou na území Evropy a Asie. Ruskou hudbu jsem nikdy moc nesledoval, tedy tu rockovou a metalovou. Znal jsem z východní Evropy Victora Smolskiho z Rage pocházejícího z Běloruska, ale více jsem se nestaral. V poslední době mě oslovilo několik kapel, hlavně z melodického šuplíku a o ně bych se chtěl rozdělit s vámi.
Na začátku se musím lehce omluvit. Jelikož ne všechny pocházejí přímo z ruska, tak omluvte že je budu nazývat třeba jen východní skupiny. Co mne ihned zaujalo na těchto kapelách je perfektní zvuk, který jsou schopni místní producenti a zvukaři docílit. Samozřejmě, Rusko a další podobné státy z této oblasti patří taky do světa, ale přiznejme se, kdo z rockových fanoušků se vehementně zajímá a tyto kapely, kdo vyhledává jejich alba nebo dokonce jezdí na koncerty? Nikdo? Nebo jen pár zarytých fandů těchto států? Ono je totiž i dost těžké se k nim dostat, protože alba se zde poblíž České republiky neprodávají a ani koncerty na našem území nejsou častým jevem. jediným způsobem je tedy net a bohužel ne příliš oblíbený jev u rockerů, tedy stahování. To byl i můj způsob seznámení s těmito skupinami a musím říci, že kdyby se zde v republice objevil prodejce, který by za ruzumnou cenu nabízel východní skupiny, hned bych si je šel koupit. Ale teď tedy k samotným kapelám. Jednou jsem hledat nějakou partičku a narazil jsem na zahraniční blog s power metalovými kapelami. Tak jsem si ho projížděl a koukal jsem se a samý němci, američané, francouzi. No prostě obvyklé státy tohoto stylu. Až dole někde byla Ruská vlaječka a pod ní nápis Atomica, Hilfe!, gothic/power metal. Fajn, rusové a power metal? Proč ne a zkusil jsem to stáhnout. Skupina ve složení Natasha, Siddy, Blind, Dave hraje celkem solidní gothic metal ve znamení Within Temptation, Nightwish a Epicy. Čistý Natashin zpěv střídá hluboký hlas kolegy. Komerčnější pecky spolu s metalovými vyhlazováky, pomalé balady, které nesou všechny prvky gothic metalových kapel současnosti. Trochu problém mám se zpěvem Natashi, sice se fajn poslouchá, ale do té doby než přijdou vyšší polohy. Zde to vypadá hodně amatérské a chvílemi mám pocit že zpěvačka by na koncertě mlela z posledního. Ale jak jsem naznačil na začátku, nekompromisní zvuk. Ten to zachraňuje a matně si vybavuji, která z Evropských kapel mne tak dostala po zvukové stránce. Možná Avantasia, možná poslední deska Nightwish, možná alba Reise, reise a Rosenrot od němců Rammstein. Od této chvíle, když narazím na nějakou kapelu z východu tak se o ni zajímám více. To byl i případ druhé pěkné záležitosti, která mi byla i doporučena redaktorem magazínu Spark. A to kapela Conquest z Ukrajiny. Bohužel stejný problém jako u Atomici, nesehnatelná a tak přišel na řadu web. I tak to bylo dosti složité, ale povedlo se a anglicky zpívaná deska Endless power byla doma. Opět perfektní zvuk a styl se pohybuje více v rychlosti, tedy power/speed. Přirovnání by sedlo k Avantasii na prvních dvou deskách. Sice mě trochu překvapilo, že kapela se nepokusila o epičtější záležitosti a písně se pohybují v rádiových délkách kolem čtyř až pěti minut, ale jinak vás hudba dostane. Když se řekne speed metal, tak pořádný dvoukopákový výjezd, povedená kytarová sóla, zpěvák se činí jak ti nejlepší pěvci z hudebního stylu, který je mi hodně blízký. Skvělá záležitost a po několika posleších, které jsem s radostí absolovoval bych byl schopen na otázku, které kapely by si mi doporučil z oboru power/speed říci vedle Avantasia, Stratovarius, Dragonforce, Helloween, Gamma Ray, Edguy i Conquest z Ukrajiny. No a když jsem zmínil Edguy, u nich miluji jejich hitovky jako je Mysteria, Kings of fols, Lovetory machine, tak u Conquest jsem si strašně zamiloval pohodovou vypalovačku Rock´n´roll to death. Nádhera. Do třetice východní evropa a kapela Epidemia s albem Elfiyskaya Rukopis. Ta na hledání byla snad nejtěžší, ale povedlo se najít ruský šikovný hochy a už se hřejou ve stojánku. Opět zvuk bez chybičky, power metalové vyhrávky a dvojí zpěvy přičemž jeden je krásně čistý a ten druhý mi silně připomíná české hard rockové zpěváky. Pokud někdo slyšel Jirku Langa z Turba zpívat, bude mě chápat. Tady není také co dodat, jen se jedná o rusky zpívanou nahrávku a na to se hůře zvyká. Pro nás je samozřejmě lepší angličtina, na kterou už jsem navyklí, ale chce to čas a i zde budeme schopni přijmout rusky zpívané kapely, pokud jsou kvalitní, nevidím problém. Jistě se najdou i spolky, které nejsou hodni se rovnat s evropskou špičkou jako třeba Epinikion z Ukrajiny, které jsem vymazal z počítače. Jejich zpěvák(nebo zpěvačka? :-)) by potřeboval vysvětlit, že ne všechno se musí zpívat do maximální výšky. Určitě je ukryto hodně pěkných kapel ať už z jakékoliv země, jen je stačí postupně odhalovat a propagovat i zde, v zemích které jsou odkojeni tou největší klasikou. Nová krev, nová konkurence.

Tady máte odkaz na Atomica. Stránky jsou sice v ruštině, ale vy si stím určitě poradíte. Na další dvě kapely odkaz mám, ale nedám, jelikož mi to vyhazovalo vir, tak abyste neřekli, že to máte ode mě.

http://www.atomica.ru/

Therion > Gothic Kabbalah

2008-07-28T16:34:00.002+02:00

Therion
Švédsko
Operní metal

Vždy když Therion vydávají desku tak je to velká věc, nikdy u nich totiž nevíte s čím přijdou. Jestli uslyšíme operní árie, jestli se na albu objeví prvky death metalu se kterým tato formace kolem kytaristy, skladatele a občasného zpěváka Christofera Johnssona začínala.

U alba Gothic kabbalah bylo již nějaký čas dopředu řečeno, že se bude jednat o dvojalbum s patnáctkou skladeb. Dokonce se objevily zvěsti, že operní zpěvy,které se objevily mimo jiné na albech Lumeria a Sirius B půjdou trochu do ústraní a že album bude převážně naplněno klasickým rockovým a metalovým zpěvem. A to je ten největší rozdíl v dobrém slova smyslu od předchůdce Lumeria, protože vydat další album přeplněné áriemi jak z Prodané nevěsty už by byla trochu nuda a pomalá sebevražda. Nic proti dobře odvedené práci na předešlých albech, ale čeho je moc toho je moc. Jak Mats Levén, Snowy Shaw tak i pěvkyně Katarina Lilja s Hannah Holgersson společně s hostujcím tenorem Jonasem Samuelssonem-Nerbem odvádějí skvělou práci a na chvíly dávají zapomenout na styl, kterým se skupina prezentovala na několika albech a to je operní rock. Velkým pozitivem od Lumeria je zvuk, který už mi nepřijde tak nějak nedodělaný, ale je ucelený, čistý a jasně čitelný a to se týká i orchestru. Klasické hardrockové pecky, speedmetalové výjezdy, momenty z osmdesátých let, dokonce i prvky z let sedmdesátých. Skutečně deska drží při sobě a je daleko pochopitelnější než třeba Lumeria. Hudba se příliš nemění, jen je to daleko přímočařejší ať už třeba vypalovačka Tuna 1613 nebo The Falling Stone. Parádními kousky vidím třeba i úvodní Der Mitternachtslowe, Gothic Kabbalah, Son Of The Staves Of Time, T.O.F. - Trinity. Pro mne ale vrcholem alba je disk druhý, který otevírá píseň The Wand Of Abaris a závěrečná čtrnáctiminutová skladba Adulruna Rediviva. U mnoha lidí je vrcholem tvorby Therion album Theli, které je nepřekonatelné, ale album Gothic Kabbalah mu celkem z blízka šlape na paty a i bez bombastických orchestrací a árií si cd vystačí s kvalitními pěvci a s menšími pasážemi, ve kterých se objevují klasické nástroje.
Co se týče spojení opery a rockové hudby nikdy Therion vyloženě nenatočily špatné album, ale jak jsem naznačil začala to býti celkem nuda a proto Gothic Kabbalah dostane i o trošku více bodíku.

obal * 95 bodů
zvuk * 95 bodů
hudba * 95 bodů

celkově * 95 bodů

Norský souboj s názvem Blackmetal

2008-07-20T09:39:00.001+02:00

Ač by se podle titulku dalo o mě říci, že jsem znalec blackmetalové scény, tak opak je pravdou a mám ve své posluchačské kariéře ještě veliké rezervy, i když už jsem měl možnost si poslechnout kapely jako Marduk, Venom, Torr, Root, Cradle of the Filth. Zde se budeme bavit o dvou kapelách, které mě svým pojetím blacku totálně dostaly a obě pocházejí ze země na severu Evropy, Norska. Obě hrají black metal, ale každá uplně jinou metodou. Zatímco první Dimmu Borgir jedou v atmosférickém metalu spojeni na posledních dekách velkými orchestry, tak přímočaří soustružníci Mayhem hrají to, co je pro black metal tak typické. Dnešního souboje se zúčastní poslední dvě desky od obou kapel a jak to dopadne ani já sám nevím.

Jako první se mi dostalo do rukou album Death Cult Armagedon od Dimmu Borgir a bylo to tak, že jsem si přečetl recenzi na tuto desku, která uváděla o dokonalém zážitku, perfektním zvuku, o jedněch z nejlepších atmosféricko/blackových skladbách v posledních letech a pro skupinu se toto album stalo podle veřejnosti jedno z nejlepších. Vše musím potvrdit a je to fakt nášup black metalových pecek s prvky thrash metalu. Ale co mě vlastně vůbec donutilo koupit si DCA bylo to, že jak jsem již výše řekl album obsahovalo veliký orchestr a pro nás čechy jedno veliké plus, že právě náš orchestr. Z diskografie Dimmu Borgir je právě tento počin nejlepší, už jen kvůli propojení extrémní hudby s orchestrem. Druhým zástupcem Norské scény, který se mi dostal do rukou byli Mayhem s deskou Chimera. Totální chaos a už jen úvodní vypalovačka Whore mě dostala na zadek. Epické písně jsou přesně takové, jaké mají být, tedy plné zvratů, různých nálad, v tom další výbušné jízdy a když si myslíte že horší už to být nemůže, podíváte se na obal alba Chimera, které je tak temné že jen těžko rozpoznáte hořící popraviště, samotného ďábla a vůně bokletu vám připomene jak musí býti hrozné vzplanout pekelným plamenem. Skupina Mayhem po této nádherné desce vyměnila zpěváky a za Maniaca přišel Atilla a pustila se sním do práce na albu Ordo Ad Chao, které je jasným pokračováním Chimery, ale zároveň je tak odlišné. Kapela se odpoutala od čistého zvuku kytar i bicích a nasadila této desce spravný název, tedy Black metal. Tak špinavou nahrávku jsem neslyšel, jen ztěží jde vyposlouchat melodii,pokud se tomu dá říci melodie. Je to jakoby kapela nahrávala ve sklepě márnice přímo na cd a potom ho poslala rovnou do výroby bez mesteringu a produkce. Ještě větší chaos než na předchůdci a album roku v kategorii black metal, alespoň pro mé uši. Skvělím bonusem je i rudá plastová krabička obalu v kovovém pouzdře. Velká síla. O Dimmu Borgir se jako o Cradle of the Filth říká, že míří spýše do komerčních sfér a že už nejsou tak extrémní než ve svých začátcích. To potvrzuje poslední deska skupiny In Sorte Diaboli, která kromě sem tam dvoukopákových paleb a havraního křiku nemá nic mos společného s black metalem. Povětšinu čtyř až pěti minutové pecky jsou laděny v čistém zvuku, jakoby kapela se snažila sebe samu prodat do médií. Ale i tak je deska narvaná kvalitním materiálem a tempo In Sorte Diaboli nijak neupadá.

U mě jasně vyhrávají Mayhem, jelikož se všemi prsty drží svého kopyta a nesnaží se za každou cenu vymýšlet dokonalé nahrávky, třeba právě po zvukové stránce.

Dimmu Borgir * Death Cult Armagedon * 85 bodů
Dimmu Borgir * In Sorte Diaboli * 78 bodů
Mayhem * Chimera * 95 bodů
Mayhem * Ordo Ad Chao * 90 bodů

Komunální odpad > MMVIII

2008-07-19T20:28:00.002+02:00

Než jsem začal psát recenzi na novou desku české heavy metalové skupiny Komunální odpad, přemýšlel jsem zda-li se tato formace dá nazvat melodický power metal či ne. Po menší duševní činnosti tento styl nechám stranou, protože i přes rozrůstající českou scénu se v tomto případě nejedná o takovou melodii jako třeba u skupin Salamandra nebo Power5 a nechám jen hudební styl Heavy/power metal.

Komunální odpad
Česká republika
Heavy/power metal

Komunální odpad má za svou existenci na kontě již devět desek a jak se zdá, stále u nich platí to, že každou novou deskou překonávají sami sebe. I letošní deska je parádní kousek, i letošní deska překonala předchozí, i letošní deska ukazuje to, že Komunální odpad je sakra nedoceněná záležitost. Už jen obal, kterým se skupina přiblížila Evropské scéně, ano Evropské jelikož u české skupiny jsem takhle propracovaný digipack ještě neviděl a pokud ano tak si jen vybavuji Atari Terror či album Inkubatorr od Torru, vás dostane. Ten kdo nezná Komunální odpad, tak přichází o heavy až power metalovou záležitost podpořenou na letošní desce MMVIII skvělým zvukem a jak u této formace bývá zvykem, kvalitními texty, které má na starosti zpěvák Luboš Suchánek. Hudebně se Komunál posunul od heavy/speed písní k rokovějšímu pojetí, ale nezapomněl ve své kapse i power záseky. A že od minulé desky Cesty do nebe se zase zrychluje dokazují pánové na aktuálním albu v písních Pocit, Pilot, Dezertér, dohra písně Bílej květ nebo Příběh komika, které nejsou daleko za skupinami, které se rychlostí živí. MMVIII je plná hitů, i když Komunální odpad má na každé desce své koně, na novince se fakt vyznamenali a jen třeba úvodní Stopy upocených těl je síla. Klidná jízda v heavy vodách vás musí dostat melodickým refrénem, píseň jak hrom. Adrenalin musí zvednout i Bílej květ, opět krásně sestavená píseň. Dalšími zlatými kousky jsou i třeba Pocit, Tulák a král, Zelená míle, Maják, Vlny, Ze slávy zůstal prach. Jak je Luboš Suchánek dobrým textařem můžete odhalit v každé písni, ale já bych vyzdvihl kousky jako Holčička, Pilot, Dezertér, Tulák a král. Zároveň jsem mírně zklamán tím, že Komunální odpad se nepokusil vytvořit epičtější stavbu těchto písní, které by směřovali svoji stopáž někam k šesti sedmi minutám, ale je to jen maličkost. Doporučení i pro píseň Pilot by bylo takové, že by této skvělé záležitosti slušel živí orchestr, protože se jedná o slušnou pecku, která by mohla být obrovským hitem této skupiny. Klávesy Pilotovy moc nesluší. I Tulák a král by chtěl daleko složitější stavbu, navíc zřejmě sešlo z hostování Aleše Brichty, které by tomuto duetu velmi slušelo. Velkým plusem desky je celkový zvuk, který mi ze začátku v některých momentech připomněl desku Rocket Ride od němců Edguy. Kapela MMVIII zvládá zahrát lehkou rukou a neslyšíte ani menší zaváhání, které byli na předchozím albu.

Ať má na Komunální odpad každý svůj názor, pro mne je to jedna z největších kapel, které kdy Česká republika měla a rock/metalovou scénu si bez nich neumím představit. Jen kdyby si vás lidé všímali společně s Harlejem více než stále horšících se Kabátů. Pánové díky za MMVIII.

obal * 100 bodů
zvuk * 100 bodů
hudba * 90 bodů

celkově * 97 bodů

http://www.komunalniodpad.cz/

Harlej

2008-07-12T14:22:00.001+02:00

Je těžké hodnotit skupinu Harlej, když je to v podstatě má nejoblíbenější česká partička. Ale abych zde jen nechválil, tak se určitě najde i menší kritika.

Harlej
Česká republika
punkmetal

Poslední dobou Harlej směřuje více k punku, ale nebylo to tak vždy a začal jako heavy metalová kapela, ale dříve než se podíváme na jednotlivá alba, chtěl bych uvést můj názor proč je Harlej lepší než Kabát, protože se vždy ozývali hlasy, že Harlej je ocásek Kabátů apod.
Samozřejmě hudebně by se dalo říci, že byli blízko sebe, ale v současnosti je Harlej zcela na jiné lodi, než původní trash metalový borci. Harlej má hlavně co se týče zvukové kvality desek daleko navrch než Kabátovci, ať už jde stále o metalové kytary, tady se Kabát stále hledá a pohybuje se mezi rockovou a metalovou tváří. Harlej drtí metalové rify a je znát obrovská osobnost hlavního kytaristy Tondy Rauera, který spolu s Vláďou Šafránkem kapelu založili. Hlavním bodem rozdílů je textová stránka kapel. Každý má už svůj rukopis, ale u Harleje si člověk dokonale odpočine, zasměje se a hlavně v tom nehledá žádnou velkou myšlenku. U Kabátů mám pocit, že na texty moc chvátali a jaksi je nenapadlo nic jiného. Moc velký otazník visí tedy nad tím,proč média neobjevili Harlej už dříve, proč se mu nevěnuje větší pozornost, vždyť je to dokonalá ukázka oživení tuzemské rockové scény.

V roce 1995 vychází první album Harleje Aj mena ou bejby hel v sestavě Rauer, Šafránek, Hereš, Šůra, Fiala a nabízí celkem dvanáct rockových pecek zvukově ovlivněných grungem. Harlej vždy měl spousty hitovek a na této desce co píseň to hit. Ať už je to úvodní Volání krve, Piliny, Toník a Vládík, Zfetovanej, Abstinent, Braunová či cover od Judas Priest Brikety. Šafránek sice ještě nepředvádí své pěvecké schopnosti, to se týká celé kapely, ale album patří k těm lepším, pokud tedy Harlej má vůbec nějakou horší desku, že? O dva roky později přichází Harlej s albem Hárlej krišna ve stejné sestavě se třináckou hitových pecek jako Vostuda, Velbloud, Blbá,ale moje, Ruská, 1984, Brouci, Miloš, Černoušci či Ločmanovo dětství. Harlej přeřadil na metalovou rychlost a kvalita se zlepšuje na všech frontách. Na prvních deskách si Harlej užíval i cizích jazyků a po anglické Aj mena ou bejby hel na první desce si zahrával i se slovenštinou v Šlabikáři. Rok 1998, stejná sestava i po třetí, šestnáct písní a album Harlejova kometa opět v metalovějším duchu, hrátky s italštinou a hitovky Optimistická, Tramvaj č.50, Čikuli, Eda, Italská, Balada, R.I.P., Cirkus Harlej. Pro mne deska na vrcholu a pokud chcete poznat Harlej tak doporučuji Harlejovu kometu. V roce 2000 se střídá Fiala na postu basy a místo něho přichází Karč na albu Zastavte tu vodu, která ukazuje zcela metalovou tvář Harleje a písně Svařák, Oj,oj,oj, Julie, Startuju na Mars, Pověste ho vejš, Zrzi,zrzi, Poprvé a naposled či Sbírka patří k tomu nejlepšímu co Harlej stvořil. Album Musíme se pochválit, máme auto z Mostu z roku 2002 změnilo většinu obsazení kapely, ale Rauer se Šafránkem zůstávají a k nim přibyli Kolins, Volák, Fanta. Až speed metalové tempo a koncertní hitové pecky Stará kára, Z deníku Pepíka důchodce, Z Cubi kiwi, Hodná holka, Začalo to nevině, Odcházím, Vidláci v Chicagu a cover Lásko má, já stůňu navazuje na Zastavte tu vodu a patří opět na vrchol v diskografii této formace. Harlej měl veliké ambice, už jen kvůli skvělému Šafránkovi za mikrofonem a tyto ambice prorazit ovlivnily album Když chválím, tak sebe z roku 2004, které se nese v duchu komerčního rocku. Přesto album nese několik skvělých pecek ať už je to Přirození, Živýho mě nedostanou, Zemětřesení, Peklo hledá superstar, Jména,Proměna, Lopata, Hej, napít koním dej či Tak jdem dál. Zdálo by se že album je nejhorší, ale ve srovnání s tím, co později učinil Šafránek na svém sólovém projektu, je tato deska pochopitelná. Po této desce vychází první DVD kapely Když chválíme, tak vás s přes dvě hodiny trvajícím koncertem z Plzně a s hosty jako Komunální odpad, Hewer, Divokej Bill a legenda Olda Říha z Katapultu. DVD nese pouze koncert jelikož kapela počítala s druhým dílem, které by obsahovaly klipy a historii skupiny. Bohužel k pokračování nedošlo, protože Harlej se rozhodl opustit pěvec Vláďa Šafránek. Na místo něho přichází Západočech Tomáš Hrbáček z Mash. Melodický zpěv střídá přímočařejší rockový výraz a to kapelu nakoplo takovým způsobem, že v roce 2006 vydávají skvělé album Čtyři z punku a pes se dvanáctkou písní. Vyjmenovávat hity z této desky je zbytečné, protože celé album je jeden velký kolotoč pecek. Po předchozím albu je toto o daleko rychlejší a tvrdší a nese se v duchu punkmetalu, který kapela dále rozvíjí i na letošním albu University. Sedmnáct většinou punkových písní s metalovým zvukem je logickým pokračováním předchůdce. Opět jedna lahůdka vedle druhé a vtip kapely v textech je na vrcholu.

Nakonec té kritiky moc nebylo, ani není co kritizovat. Jediné velké mínus je zvuk alba Když chválím, tak sebe, které je poznamenáno snahou dostat Harlej výše, kde si Harlej určitě zaslouží být. Jde o rockovou nahrávku, ale chybí to, co zdobilo předchozí a současné desky. Ten kdo měl možnost slyšet Šafránkovu desku Velryba, my musí dát trochu za pravdu, že album jeho sólového projektu je jakýmsi pokračováním Když chválím, tak sebe. Naopak Současný Harlej pokračuje tam, kde zakotvilo album Musíme se pochválit, máme auto z Mostu. Harlej se v současnosti hlavně opírá o duo kytaristů Rauer-Volák, kteří jsou schopni zplodit skvělé hitové písně a jak jsem již řekl, zpěv Hrbáčka je o něco málo melodičtější než u předchůdce, zato ale do současné tváře Harleje patří daleko více než Šafránek. Velkou zbraní kapely jsou balady a to z jakéhokoliv období, Zemětřesení, Uschlej list, Balada…

Pokud Harlej vydrží a bude pokračovat ve své spanilé jízdě, máme se na co těšit.

Aj mena ou bejby hel * 88 bodů
Harlej krišna * 90 bodů
Harlejova kometa * 95 bodů
Zastavte tu vodu * 95 bodů
Musíme se pochválit, máme auto z Mostu * 90 bodů
Když chválím, tak sebe * 76 bodů
DVD * Když chválíme, tak vás * 98 bodů
Čtyři z punku a pes * 100 bodů
University * 95 bodů

www.harlej.cz

Judas Priest > Nostradamus

2008-07-05T07:43:00.008+02:00

Britská legenda Judas Priest vydává po třech letech novou řadovou desku a to rovnou velký koncepční příběh o lékaři a hlavně prorokovy, Nostradamus. Deska byla pojata jako metalový muzikál a tak nabízela velkou výzvu jak pro hlavního zpěváka Roba Halforda, tak i pro celou skupinu.

Judas Priest
Anglie
Heavy metal opera

Rob Halford * zpěv
Glenn Tipton * kytara
K.K.Downing * kytara
Ian Hill * basa
Scott Travis * Drums

Od vydání alba jsem četl různě na netu jen dva názory, buď že cd není nic moc, nebo že je výborné. Věnoval jsem tedy poslechu pár pokusů, po prvním jsem byl přesvědčen že ta deska se nepovedla a je jaksi zdlouhavá a nudná, jelikož se zde nachází mnoho zpomalených pasáží, které mne nijak neoslovily. Druhý pokus znamenal objevení některých parádních výstřelů pro tuto anglickou sebranku, které by se daly přirovnat k albu Painkiller. Další snahy o proniknutí do středu alba už byli lehčí, jednoduše, deska je dobrá. Album má velmi dobrý zvuk. Nevystupují ani rockové nástroje, ani orchestr, který v opeře nesmí chybět. Jen bych zvýraznil bicí, které se mi zdají trochu utlumené stejně jako na předchůdci Angel of Retribution. Samotnou kapitolou jsou intra do každé písně. To byl ten můj velký problém. V podstatě každá pecka začíná pomalu a postupně se rozjíždí. U první Prophecy se dá intro Dawn of Creation pochopit, dvě a půl minutky nájezd, fajn, ale před každou písní je už celkem nuda. Je jasné, že v opeře něco takového nesmí chybět, ale třeba odbočka ke kytarovému sólu nebo výraznější hra na klavír by nebyla od věci a albu by to prospělo. Právě první zpívaná píseň Prophecy je pro mě dokonalým hitem. Klasičtí Judas Priest ve spojení s orchestrem dopadl na výbornou a tento zásek se nadmíru povedl. V některých intrech bude Rob zpívat a recitovat a to právě hned v nadcházející Awakening, která najíždí do heavy metalové jízdy Revalations, opět jako Prophecy. Dokonalý zážitek, orchestr v zádech je velká zbraň a v momentě kdy zazní refrém jste na zadku, čekal bych více sborů, ale i tak je to jedna z nejlepších velkolepých písní, které mohly v kategorii operní metal vzniknout. Jo a ta mezihra na akustiku přecházející na kytarové sólo je síla. Závěrečný power metalový dojezd nemá chybu. Rob to tahá do výšek a konec je už v klidnějším tempu. Opět intro, nebo chcete-li mezihra pomalá, v dáli akustika a varhany přecházející na píseň War. Nastavená laťka prvních dvou zpívaných písní nesetupuje a i zde uslyšíme velkolepou píseň. Katastrofická atmosféra je znát od začátku do konce a hudbu tvoří pouze bicí hrající vojenský pochod, orchestr a občasné záseky kytar. Opět bych čekal více sborů, ale skupina sázela na dominantní zpěv Roba tak nezbývá než si zvyknout. Mezihra Sands of Time je otvírák famózní, a řekl bych jedné z nejlepších písní od Judasu, Pestilence and Plague. Nádherná skladba už od začátku, kde promlouvá klasická tvář heavy metalu. Pokud nazvaly toto album muzikálem, zde slyšíte právě proč. Mezihry, sólo, refrém, vše do sebe skvěle zapadá. Parádní kousek. Tempo předcházejících písní nějak nepolevuje. Jeden z mnoha vrcholů tohoto alba. Tentokráte bez mezihry nastupuje sedmi minutová Death v klidnějším duchu, ale tajuplnou atmosféru v sobě nezapře. Závěrečná metalová jízda s kytarovým sólem však vrací rychlost desky do správné koleje. Poslední mezihra na prvním disku Peace a pak jen tří songy. Opět klidné intro a Conquest, hard rockově našláplá pecka. Operní refrém. Rob leze do výšek, ale pořád to slušně krotí. Pomalá balada Lost Love je krásná plynulá vybrnkávačka. Závěrečná Persecution opět metlou jak má být. Heavy až power metalové tempo podpořené klávesy a už jen dvoukopáková jízda v refrému a není co dodat. Pěkný moment je kdy se za hlasem Roba zjevuje výšková převaha. Nevím jestli je zde nějaký host ženského pohlaví, nebo jestli to zvládá Rob Halford sám, ale asi jo. Povinné sólo až ve speedových vodách nesmí chybět. Parádní jízda.

Druhý disk začíná intrem Solitude pokračující písní Exiled, kterou bych přirovnal k pop rocku osmdesátých let. Jen bicí a kytara přechází k hard rockovému refrému. Následuje Alone. Začíná akustikou a tempem je podobná úvodní písni. Pohodová pecka pomalu kráčející k hard rockové klasice. Refrém je v podání Roba hodně vysoko. Menší odkaz na starší hitovky v sobě nezapře. S téměř osmy minutami patří k nejdelším na desce. Začátek druhého disku tedy není tak rychlí a našláplý jako u první placky což je mi trochu po vůli, protože první album je dokonalou ukázkou Judas Priest když se opřou do pořádného heavy/power metalu. Opět mezihra Shadows in the Flame, nezbytná kytara s klavírem, pomalý zpěv a orchestr. Visions začíná opět v hard rockové vodě, povedený refrém, kdy zdvojené zpěvy jsou to co jsem očekával u takové klasické rockové skladby. Najdeme zde i elementy z moderní doby, tedy občas na vás vyjukne nějaký zvuk prošlý přes počítač. Zase mezihra Hope k písni New Beginnings. Klavírní hra přechází k baladickému zpěvu Roba, má to takovou náladu že chybí už jen rolničky a máme tu koledu jak vyšitou. Podobně je na tom hlavní píseň New Beginnings, která mi opět připomene přelom sedmdesátých a osmdesátých let.Bicí v ozvěně jen se zpěvem a v refrému zvuk kytar. Krásná balada, ale každý den si ji pouštět nebudu, přesto ukázka Judasů v baladické sféře. No a jdeme do finále a to rovnou nejlepší písní na albu. Intro Calm Before the Storm je úvodem do power metalové učebnice Judas Priest.Ten kdo miluje album Painkiller tak jako já musí u této pecky, titulní Nostradamus, řvát blahem. Od začátku do konce power tempo, sborové refrémy. Operní árie jak má být. Rob ze sebe vydává famózní zpěv. Parádní kytary v pozadí přecházející do refrému. Kytarové sólo snad nemohlo být lepší, pánové to zvládají famózně. Co více si přát než takovou hitovku. U Nostradamus mne nenapadá žádná výtka, doopravdy silná skladba, která ukazuje že nejlepší heavy/power skladby vznikají u skupin, které mají datum vzniku před polovinou devadesátých let. Poslední pecka Future of Mankind je nejdelší písní na Nostradamus s osmi a půl minutami. Hard rockový začátek v doprovodu s orchestrem pokračuje silným rockovým zpěvem, mírné uklidnění v mezihře a Rob se do toho opět opírá celou svou silou. Nádherné heavy metalové sólo a skladba se blíží ke svému konci opakováním refrému. Závěrečná dohra je důkazem toho že jsme poslouchali operu, nechybí orchestr s recitací.

Po klasických deskách Judas priest, které nabídly jednu hitovku za druhou bude Nostradamus zdřejmě pro fandy lehčí šok. Ne tak kvůli hudbě, kterou se skupina prezentuje, ta ani více klasická být nemůže, ale hlavně kvůli zpracování. Jak jsem řekl, pomalé nájezdy do písní lehce brzdí album. Ale mě na odstranění tohoto problému stačily tak čtyři poslechy. Tento fakt je snad jedinou černou tečkou na desce, kterou si Judas Priest určitě zasloužili a ukázali, že i klasičtí mistři mohou stvořit něco vyjímečného a mohou se rovnat vedle takových operních, chcete-li koncepčních, mistrů jako jsou první dva díly Avantasia či Genius, který u mne ztratil spoustu bodů jen kvůli recitaci na konci každé písně. Velkou pochvalu si zde zaslouží i zpěv Roba Halforda. Různé hlasy, které ztvárňují jednotlivé postavy, od výšek k rockovému pojetí, baladické linky. Prostě Rob to umí. Velkým plusem pro mne byla skupina. S jakou elegancí se pustili pánové Tipton a Downing do své hry na kytary mě uchvátila. Rychlé jízdy, drtící rockové záseky, akustické party, prostě všechno. Ač přes počáteční zklamání musím uznat, že deska je skvělá a nabízí daleko více hitů než předchůdce Angel of Retribution. Těm co se deska moc nezamlouvá doporučuji od ní odpočinek, tak týden a pak si ji v klidu a nahlas pustit. Taky hodně pomůže když si přeskočíte ty mezihry, zbyde vám jen rocková škola. Je to sice kacířství, ale za zkoušku nic nedáte. Pánové Judas Priest, skvělá práce.

obal * 90 bodů
zvuk * 85 bodů
hudba * 95 bodů

celkově * 90 bodů

Eagleheart a Vidock

2008-06-27T20:10:00.003+02:00

Dnes bych chtěl ukázat na českou power metalovou kapelu Eagleheart. Jejich aktuální deska Moment of life je na české poměry velmi kvalitní a je dalším důkazem, že v česku se začíná tomuto stylu dařit.

http://bandzone.cz/eagleheart

A druhou partičkou na party by mohly být těžce crossoverový pánové Vidock také z naší domoviny, tohle hodně doporučuji a už se nemůžu dočkat alba.

http://www.vidock.cz
http://bandzone.cz/vidock

Revolution Renaissance > New Era

2008-06-21T19:38:00.002+02:00

Revolution Renaissance
Finsko
Heavy metal

Tak a je to tady, dlouho očekávaná událost pro všechny fandy power metalové skupiny Stratovarius, nová placka je na světě. Velké bohužel, jak se rozhodl sám mistr Timo Tolkki asi všichni ví,ti co jsou neznalý nebo Stratovarius neposlouchají, tak malé info.
Hlavní mozek této finské partičky, kytarista, přítel Gottovy dcery Dominiky a všeuměl se rozhodl z této skupiny vystoupit. Alespoň dostal rozum a přenechal práva na katalog skupiny zbylím členům, ale zároveň oznámil na příští rok poslední desku Stratovarius a aby se lidé ještě více podivily, zbývající pánové učinily to samé s jiným kytaristou. Takže dvě desky od skvělé metalové formace za jeden rok? Proč ne. Deska ReRe měla být v podstatě nové cd Stratovarius, ale nestalo se tak a tak Tolkki použil název na novou skupinu a desce dal název New Era, velmi symbolické, já bych dodal nová éra se starým obsahem.

Na New Era jsem se velmi těšil, jelikož se zpěvy přišli vypomoci zkušení borci Tobias Sammet z Edguy, Avantasia a Pasi Rantanen z Thunderstone v čele s Michaelem Kiskem. Obecně se dá říci, že deska je zajímavá a v podstatě vynikající hlavně kvůli parádním refrémům, které si budete prozpěvovat od samého začátku. Ale na druhou stranu jsem velmi zklamán z toho jak je z New Era až moc cítit Stratovarius. Vím, že je to jasné že to tam musí být poznat, když to je pokračování Stratovarius, ale i tak si myslím, že aby to znělo jinak než předchůdce chtělo to více zabrat, ale pojďme to vzít od začátku.

První pecka je parádní jízda s Tobiasem. Jako zní Heroes jsem si představoval i zbytek alba. Speed metal, jednoduchý refrém, pochvalu zaslouží klávesy v refrému a k tomu kvalitní zpěv. Co dodat. Druhou I did it my way zpívá Michi a pokračuje v jednoduchosti první pecky. U této písně bych doporučil nasazení do rádia, velmi kvalitní heavy jízda, která by mohla zabrat. Třetí We are magic pěje Pasi a tempo alba je zatím v pořádku. Finský power metal jak má být, zatím. Angel,jakoby měla své místo v Tolkkiho opeře Saana, si bere na starost opět Michi, který má na desce celkem pět možností se ukázat.Balada, která by si zasloužila ostřejší kytary v refrému, který se opět povedl. Kvalitní píseň, ale ti co jsou na metalovější kousky ji budou přeskakovat. No a je tu pátá pecka Eden is burning a začíná se mi zdát, že slova chvály se pomalu ztrácejí. Co jsem nesnášel na poslední stejnojmenné desce Stratovarius je střední tempo, táhle, až by se člověku chtělo spát. Bicí, basa občas refrém a zase dokola. Tato píseň má heslo, unudit, ale abych se tady nerozčiloval tak pěkný moment je Tolkkiho sólo. Ale co přijde se šestou Glourius and divine tak tomu říkám živá voda, jízda v podání Tobiho. Opět říkám, takhle nějak pánové. Speed, trochu uchylná, nebo se mi to zdá, klávesy a refrém jak má být. Pro mne jasná jednička z tohoto alba. Tak a zase nuda a ještě víc než u páté. Born upon the cross je snad okopírovaná z alba Elements jenom s jiným textem. Trochu zklamání, že Tobi má parádní věc mezi plevelem. Zase táhlé tempo, bicí, basa, refrém a fuj aby už byl konec. U osmé Keep the flame alive zase zpívá Michi něco od Helloween z Keeprů, ale i tak je tato balada velmi pěkná. Narozdíl od první balady se přiostřily kytary v refrému, hned je to o více rockovější. Předposlední se mi líbi společně s Tobiasovými písněmi nejvíce. Last night on earth je klasická power metalová jízda od začátku do konce a Michi prostě ví, jak takové věci zpívat. Dobrá hitovka. Poslední Revolution Renaissance je odkazem opět na starší alba Stratovarius, sice se u ní nenudíte, ale máte pocit že je to hodně okopírovaný od nějaké skupiny, která má za vzor Stratovarius. Musím připomenout opět táhlé tempo a bicí, basa, refrém.

Zvukově není co dodat, to se povedlo u všech písní stejné, decentní, ale srozumitelné, jako každá finská skupina. Obal taky v pořádku, sice bych čekal více foto hostů či doprovodné skupiny, ale no nic. Hodně z nadhledu bych bral nápis na přebalu, který hlásí Bombastický power metalový debut. Taky mne zarazilo logo skupiny, které je velmi podobné logu alba Stratovarius. Jak jsem hlásal na začátku, dobrá deska, ale není vůbec ničím zajímavá kromě některých písní o kterých by se dalo říci, že mohou býti odrazovým můstkem pro další album. Zpěvy jsem taky chválil, na Pasiho jsem si hůře zvykal, ale celkem to jde. To že Michi zase zpívá metal už řešit nebudu a pokud Tobi podá takový výkon i na nové desce Edguy, tak se těším. Omlouvám se za hodnocení, ale kdybych měl po hudební stránce hodnotit celek, nedopadlo by to dobře, takže odděleně.

1. Heroes (Tobias Sammet)
2. I Did It My Way (Michael Kiske)
3. We Are Magic (Pasi Rantanen)
4. Angel (Michael Kiske)
5. Eden Is Burning (Pasi Rantanen)
6. Glorious And Divine (Tobias Sammet)
7. Born Upon The Cross (Pasi Rantanen)
8. Keep The Flame Alive (Michael Kiske)
9. Last Night On Earth (Michael Kiske)
10. Revolution Renaissance (Michael Kiske)

obal * 75 bodů
zvuk * 80 bodů
hudba * 1,2,3,6,9 * 90 bodů
hudba * 4,5,7,8,10 * 55 bodů

Grizzly > New Spirit

2008-06-18T07:43:00.002+02:00

Grizzly
CZ
Heavy metal

Při odchodu Aleše Brichty z řad trash metalového Arakainu bylo jasné, že Aleš dlouho bez muziky nevydrží a určitě si pro nás přichystá nějaký bonbónek. Vedle své sólové skupiny nechal tedy vzniknout i o daleko tvrdší spolek se jménem Grizzly.
Aleš Brichta * zpěv
Robin Davídek * kytara
Karel Adam * basa
Miloš Knopp * kytara
Pepa Cigánek * bicí

Velké bohužel, že pořadatelé nebyli schopni přijmout novou skupinu a hlásaly, že se jedná o Aleše Brichtu a Grizzlyho, či jaké byli jiné důvodu rozpadu, tahle partička se zmohla jen na EP New Spirit. Basa Karel Adam a kytarista Miloš Knopp současně učinkují v ABBandu. Když se mi v roce 2002 dostalo album New Spirit do ruky řekl jsem si paráda, Aleš navazuje na Arakain za svého působení, ale dává sem i něco ze své sólo kariéry. EP obsahuje tři písně v hutném heavy metalu, kdy hlavně úvodní pět a půl minuty dlouhá Není nutný plakat vystrkuje drápy a představuje pořádnej heavy/power metal. Od bicích,přes skvělé kytary až k Alešově zpěvu, který podává na této desce a později i na svém sólovém počinu Divadlo snů skvělý výkon. Odlehčená a celkem i dost radiová pecka To co mám rád je druhá v pořadí. Zde je opět cítit současná podoba ABBandu. EP New Spirit zakončuje pěti minutová heavy metalová Roy Bean. Jede ve středním tempu, žádná zběsilá jízda jako v předchozích případech, ale nudit se rozhodně nebudete. Je veliká škoda, že tento projekt nepokračuje, rozhodně by se mi líbila podoba jako v první Není nutný plakat a třetí Roy Bean. Tyto pecky jsou velmi nadstandartní a ještě k tomu již zmíněný Alešův pěvecký výkon a měli by jsme tu o jednu parádní skupinu více.Takhle se ale stává z New Spirit dost raritní záležitost, u které jsem rád, že ji mám.

obal * 60 bodů
zvuk * 88 bodů
hudba * 90 bodů

celkově * 80 bodů

Ayreon vs Avantasia > Elected

2008-06-17T08:02:00.002+02:00

Rockové opery projektu Ayreon a Avantasia vyšli ve stejný den a to 28.ledna 2008, obě měly veliký ohlas a aby toho nebylo málo, oba hlavní protagonisté, tedy Arjen Lucassen za Ayreon a Tobias Sammet za Avantasii si navzájem závidí své pěvecké hosty. Bylo to tak, že Tobi byl naštvaný na Arjena, že se mu povedlo přivést na desku Ayreon The Universal Migrator part 2:Flight of the Migrator Bruce Dickinsona z Iron Maiden.
Tobi se nenechal zahambit a na novou placku The Scarecrow se mu povedlo ulovit Alice Coopra. Přes různé mediální tahanice se ale pánové přenesly lehce a rozhodly se spojit své síly a natočit společný duet na skladbu Coopra Elected z alba Billion Dollar Babies. Jelikož je EP ve znamení Ayreon můžeme očekávat zvuk nahrávky stejný jako na poslední řadovce tohoto vesmírného projektu 01011001. Odlehčený,postavený na klávesách a klasickém hard rocku. Na albu jsou další tři písně a to píseň E=mc2, akustický záznam ze studia v Bruselu, píseň Ride the comet z alba 01011001 a Day six:Childhood hraná pouze na piano. U EP by jste čekali obyčejný plastový obal, ale u Elected vás přitahuje papírový motiv novin, na kterých najdeme články o opeře Ayreon,o rivalitě obou interpretů a další sloupky. Už jen název plátku mne pobavil, The Universal Ayreonaut, velmi chytrý nápad. Navíc uvnitř originálky se nachází kód,který když zadáte na webových stránkách Ayreon, dostane se vám možnost stáhnout si dva videoklipy, jeden ze studia, zde je možnost stáhnutí i mp3, a druhý živý z koncertu.

obal * 90 bodů
zvuk * 90 bodů
hudba * 85 bodů

celkově * 89 bodů

www.ayreon.com

Helloween vs Gamma ray

2008-06-14T07:38:00.001+02:00

O těchto německých speed metalových skupinách se vždy hodně povídá. Není divu, když mají tolik věcí společných.Asi nejvíce řečí v poslední době jsem slyšel na jejich poslední desky. Helloween vydaly album Gambling with the devil a kolegové ze stejné vydavatelské firmy SPV Gamma Ray se prezentují s Land of the free II. Kdybych tady měl určit vítěze tohoto souboje v kategorii skupiny, dal bych Helloween, jelikož jejich poslední desky mě zaujaly daleko více než od pánů kolem Kaie Hansena, ale jelikož to bude souboj právě jejich aktuálních placek tak tady už to tak jasně nevidím.

Jako vždy začneme obalem. Tady vítězí Helloween,už jen pro grafické ztvárnění celé limitované edice. Dvě alba s motivem rulety v papírovém obalu s nádhernou a strašidelnou kresbou ďábelského principála a s tajemnou ženou. Naopak u Gamma Ray se jedná o klasickou kresbu, fotka skupiny a seznam písní. Dobré ale na kolegy to pokulhává. Nejdůležitější je samozřejmě obsah, tedy hudba. Poslední deska od Gamma Ray Majesty mne moc nezaujala, za poslední rok jsem ji slyšel snad jen jednou a to ne celou, tak jsem měl trochu obavy jak to Hansenovci zvládnou. Již předem se prezentovaly, že se vrátí ke klasickému heavy metalu v moderním kabátě, což bylo jak se později ukázalo dobrým krokem. Hned úvodní Into the storm je řízná jízda, následují klasické speedovky v podání paprsků. Parádním kouskem nejen pro mne, ale jak jsem se dočetl i pro většinu fandů, píseň Empress. Hlavně refrém mne dostal a tak dobrou píseň jsem ještě od Gamma Ray neslyšel. Podobně to má i sedmi minutová Opportunity. Velkou nevýhodou je až moc napodobování skupin Judas Priets a hlavně Iron Maiden. Hansen se netajil tím, že tyto skupiny má nejraději, i na předešlých deskách jsme měly možnost rozpoznat prvky, ale na Land of the free II to došlo vrcholu. Velké mínus. Dalším negativem je píseň Rising again, podle názvu vám to nic neřekne, ale věřte že song je dlouhý 27 sekund a to fakt nechápu co dělá na desce ještě jako třetí stopa. Není jednoduší dát kytarový sólo v jednu součást s nadcházející speedovkou To mother earth? Takhle mám pocit, že pánové chtěli mít na albu dvanáct písní a víc už nevymyslely.

Hudebně jsou na tom lépe Helloween, ale najet na famózní Keeper of the seven keys-the legacy se jim taky nepovedlo. Skupina se trochu přeorientovala na power metalovější vodu, kdy některé písně zní fakt hodně tvrdě, třeba hned úvodní po intru přicházející Kill it je jasnou ukázkou. Celkově deska zní silně, jsou zde klasické skladby jako The saints, Final fortune, The bells of the 7 hells nebo dreambound. Ale jako Gamma Ray má i Helloween několik velkých mínus. Tím prvním je, že se pánové nepustily do žádné epičtější písně, nejdelší je zde třetí The saint se sedmi minutami a poslední Heaven tells ni lies ve stejné délce. Vím, že to není až tak zlý, ale alespoň já jsem čekal nějakou desítku nebo třeba i víc. Druhým mínusem, a to značně velkým je zařazení hitových písní. Na první As long as i fall se dá zvyknout, je celkem dobrá a zase není tak měkká jak by se dalo na první poslech slyšet, ale druhá Can do it, hrůza. Co je to napadlo? Takovou hopsandu jsem neslyšel ani od české skupiny, mám podobný pocit jako u Gamma Ray, kdy se snažily natáhnout celkovou stopáž desky. Vlastním limitovanou edici s bonusovým cd a zde jsou navíc dvě písně, které jsou daleko lepší než tato veselohra, no nic.

Tak jak to dopadlo asi cítíte samy, obě desky jsou vyrovnané, ale Helloween vnesli do své hudby více originality a hlavně se s tím moc nepáraly a předložili pořádnou porci melodického metalu. Gamma Ray udělali také dobrou desku, hlavně po Majesty jsem čekal děs a bídu, ale Land of the free II je povedená záležitost, ale o kousek vítězí Helloween.

Halloween > Gambling with the devil * 82 bodů
Gamma Ray > The land of the free II * 79 bodů

www.helloween.org
www.gamma-ray.com

Knihy > první série

2008-06-08T15:23:00.001+02:00

Tahle rubrika by měla představit specialitky, které vlastním. Můžou to být speciální edice dvd, alb, vynily a nebo knihy, které vám chci představit právě dnes. Já toho moc nenačtu, jediné co mne baví jsou biografie hudebních skupin. Začal jsem českou trash metalovou skupinou Arakain, kdy k výročí dvaceti let vydaly album, které obsahovalo písně nevydané, všechny pecky byli znova nahrány a jako host se zde objevila Lucie Bílá. Album Archeology bylo možno dostat i s knihou 20let na tvrdo. Kniha je pěkně udělaná, najdeme zde kompletní životopis této legendy, spousta rozhovorů, fotek a podobně. Samozřejmě nechybí kompletní diskografie včetně singlů.
Následovaly knihy Iron Maiden, skvělé čtení, Encyklopedie Heavy metal, u které mám pocit že se autoři zabývaly převážně americkou scénou a na evropskou se lehce zapomínalo, kromě black metalu, který asi v USA neznaly. Další byla kniha o AC/DC, tuto knihu psala žena jménem Susan Masino, která byla v úzkém kontaktu se skupinou a tak příběh je plný historek ze soukromý a zákulisí skupiny, a posledním čtení do sbírky je Deep Purple. Je to dobrá četba, ale velkou výhradu mám k překladu. Tolik chyb, kdy se najednou uprostřed věty objeví nějaká počítačová slova, která ani nevím co znamenají, no, po téhle stránce je ze všech nejslabší a ani se nezmiňuji o tom, že jsem si někde přečetl, že překladatel občas popletl sestavu skupiny. Na druhou stranu je tam kompletní komentář ke každé desce, jak se natáčely a podobně.

Arakain * 85 bodů
Heavy metal * 70 bodů
Iron Maiden * 95 bodů
AC/DC * 80 bodů
Deep Purple * 60 bodů

Biomechanical > Cannibalised

2008-06-06T16:52:00.002+02:00

Biomechanical
Schyzometal
UK

Nevím proč, ale vždycky když nevím co si mám pustit, jestli něco melodickýho nebo naopak nějakou řezničinku, sáhnu po tomto disku. Totální chaoz, střet robotů s upíry, zmutovaný mimina, nagelovanej amík, pes s ocelovými zuby, to všechno se my vybaví při poslechu alba Cannibalised od britské kapely, kterou vede hlavně asi hodně pošahanej chlápek John K.
John K * zpěv
Gus Drax * kytara
Chris Van Heyden * kytara
Johno Lodge * bicí
Adrian Lambert * basa

Ale abych album nějak přiblížil těm co neví o co jde tak to vezmu pěkně od začátku. Na celé desce se hlavně rozeznívá black metal spojenej s death metalem, to jsou hlavní styli konceptu, ale hned v úvodní písni Fallen in fear je cítit i power metalový nádech, občas mám pocit že to zpívá Rob Halford měnící se v amerického Nu-metalistu, do toho orchestr, havraní křik, čistý zpěv, trash metal, a kdo ví co ještě, no na začátek toho bylo až moc, ale nejhorší je to, že nastavená laťka pokračuje i v dalších dvou, s tím že ve druhé snad slyším i punk. Parádní kousek je třetí Caniballised, hlavně refrém je solidní. Se čtvrou přichází uklidnění, krásnej melodickej zpěv,orchestr, klasická britská kytarovka, a v tom ..... trocha hardcoru, akustická kytara, paráda, balada drákuly jak vyšitá, no a aby vám to nebylo líto tak se to mění v blackovou jízdu. Pátá Predatory jede v linii prvních pecek, stím, že my to připomíná Slipknoty, ale o hodně rychlejší, HC mezihry, fandové trash metalu si taky užijí. Sakra, zase tam slyšim Robíka z Judas Priest. Šestá Slow the Poison navazuje na předchozí a jede se dál. Následující je jak vystřižená z doprovodu k cirkusovému číslu, s tím rozdílem že do stanu vtrhla skupina hladových potvor. prostě Parádní záležitost pro fandy Dimmu Borgir a jim podobní. Skoro žádný zpěv, sem tam promluví sám John K a v tom blackeřina s vůní punku. Nádhera. Osmá Reborn in damnation je další ukázkou zmatku na albu a vystřídá se zde snad všechno, heavy metal, power, trash, hardcore. Through hatred arise je snad nejklidnější písní a John K nádherně zpívá v doprovodu s orchestrem, ale proč mám pocit jako kdyby to byla poslední píseň před koncem světa? No a závěrečná desítka Violent descent je jen death metalovou tečkou za brutální nocí.
Na albu jsou čtyři bonusy v podobě orchestriálních verzí některých písní z tohoto, ale i předchozích alb, takže pro fandy Nightwish povinná záležitost. Zvuk desky je dobrý, na to co všechno se tam odehrává. Zpěvu je hůř rozumět, takže v doprovodu s Johnem K si asi nezapějete, pokud by ste to stačily, protože je to fakt fofr. Kapela odvádí velmi dobrou práci, naživo by to mohl být zážitek do konce života. Obal je jako celé album temný, nechybí mé úvodní zmutované robotické miminko, skvělá záležitost. Tohle cd nejde doporučit jedné skupině posluchačů, to musíte slyšet, ale asi víc budou v laufu extrémní fandové, ale i tak radím všem ostatním ať si to poslechnu. Když se jim to líbit nebude alespoň poznají konec světa.

obal * 70 bodů
hudba * 90 bodů
zvuk * 85 bodů

celkově * 82 bodů

http://www.biomechanical.co.uk/

Avantasia > The metal opera Gold Edition

2008-05-26T11:41:00.002+02:00

Asi bych sem měl dát už i nějakou pořádnou kritiku, protože i teď bude hodnocení na maximum, jelikož se jedná o projekt Tobiase Sammeta z německých Edguy, Avantasia.

Tobias dal dohromady skvělou partu a natočily skvělou desku. Mezi hosty se objevily třeba Kai Hansen, Michael Kiske, Sharon Del Adel a mnoho dalších. Album The metal opera bylo rozděleno na dvě části, které vyšli v roce 2001 a 2002. Přestavily se jako power metalové desky hned patřící do každé sbírky všech melodiků a fandů skupin jako Helloween, Gamma Ray, Edguy,...Nádherné malodie, speed metalové úlety, hard/heavy metalové balady. Sečteno podtrženo už tehdy to bylo velkolepé.

Letos, kdy Tobias vydal další desku tohoto projektu se bývalá firma AFM rozhodla vydat zlatou edici metalové opery. Hudba zůstává zachována, přibilo pár bonusů v podobě rádiové verze písně Avantasia, živé nahrávky Sign of the cros, která je doplněna i videoklipem. Popravdě, dá se toho na netu najít daleko víc a fandové tyhlety bonusy asi přijaly s menším usměvem. Ale tu pravou sílu zlaté edice hledejme někde jinde, tak třeba: jednotlivá cd jsou zlaté v černém držáku, velice efektivní. Uvnitř se nachází kniha s fotografiemi, s rozhovorem hlavního šéfa (Tobias), celý příběh opery Avantasia, texty, rozpis všech učinkujících. A to celé v obalu připomínající historickou knihu se zlatými nápisi, nádhera. Právě, že se jedná o zlatou edici čekalo se zdřejmě více raritních materiálů, více bonusů, takhle to vypadá,že firma využila rozruch kolem aktuálního alba The Scarecrow k vydělání si trocha peněz, ale vizuálně je toto album nádherný. Doufejmě, že se dočkáme i platinového vydání, které by nám mohlo nabídnout daleko více zajímavých věcí, ale i tak se jedná o kousek hodný mistrů.

obal * 100 bodů
hudba * 100 bodů
zvuk * 100 bodů

celkově * 100 bodů

www.tobiassammet.com

Atari Terror > Part 2: Attention!

2008-05-22T12:18:00.002+02:00

Hned na začátek mého pokusu o recenzi mám parádičku z domácí scény, a to Atari Terror.

Atari Terror
HC Death metal
vznik v roce 2004 bez personální změny

Celá deska je perfektně udělaná, tvrdý papírový obal, skvělá grafika, scéna zdemolovaného města a malé vlajky s logem skupiny, nezbytná fotografie pánů. Dokonalá ukázka toho jak si lze vyhrát s obalem. Boklet jasný, úderný, sice musíte hledat texty jelikož nejdou po sobě, ale jsou rozházeny, ale při koukání na někdy i perverzní vtípky, zapomenete.

Kurz       zpěv
Lu2        zpěv
Salma     kytara
Wchki     kytara
Pornos    basa
Nunez     bicí

Part 1: The Rise of Motofoko – First Blood    promo cd
Part 2: Attention!

V posledních letech se v česku roztrhl pytel s Nu-metalovými, HC a kdoví co ještě skupinamy. Čím více se prosazují, The Switch, Cocotte minute, Hazydecay,..., a to je jedině dobře. Jen je škoda že si nikdo z mediální či komerční scény toho nevšiml, hned by to bylo jiné poslouchání, kdyby v rádiu hrály něco jinýho než jen ukňourané polonahý holky, jak jinak taky k sobě přilákat fanoušky, co? No každopádně kdyby dramaturgové slyšely Atari Terror asi by si zaťukaly na čelo. Celá deska se nese v duchu crosoveru s prvky heavy metalu, death metalu a country. Zpívaná anglicky a to brutálním řevem, tak i poklidným čistým hlasem. Pestrost alba je fakt zajímavá, od úvodní vypalovačky Attention, nepočítaje Intro, kde se setkávají výše zmíňené styly, přes hutný HC v podobě druhé pecky Wonderful Underground, pokračujice death metalovým nářezem Motofoko, kde doprovod dělá dětský sbor. Následující tři písně jsou klidný crosover, další  zní jak americké country s hardcorovým refrémem. Honey honey nabízí další HC metal, následuje ve dvou písních svižný rokec. Carramba, už jen podle názvu si můžete představit jak to bude znít, samozdřejmostí jsou trumpety a death metalový refrém. No a poslední dvě pecky se nesou v rytmu hardcoru.

Velmi se mi líbí spojení tvrdého, brutálního zpěvu a melodického. V textech najdete jak jasně uderné témata ze života, tak i legrácky. Po zvukové stránce není co vytknout, kytary čisté, bicí krásně hardcorové. Docela se mi líbí, že české skupiny hrající crosover umějí po zvukové stránce divy.

Tahle deska je u nás v republice originálem, od hudby, přes zpracování obalu, zvuk prostě všechno. Celkově působí velice silně a nedivil bych se kdyby tato skupina uspěla na mezinárodní scéně, už má své zkušenosti ze soutěží, z festivalů a ze svých samostatných koncertů. Můžeme jen držet palce.

Obal                       100 bodů
Hudba                    98 bodů
Zvuk                      100 bodů

Celkově                  99 bodů

Níže uvádím odkazy na poslech celé desky a ještě další zajímavé odkazy.

http://atariterror.bandzone.cz/
http://bandzone.cz/atariterror

Něco na začátek-recenze

2008-05-22T04:40:00.001+02:00

Takže, abych to tady nějak zaplnil než se rozjedu, tak Vám sem dám odkazy na mé první čtyři recenze pro internetový magazín rockshock, který jinak najdete na www.irockshock.net . Jsou to alba Komunálního odpadu (Cesty do nebe), James DS (Stříbrný sen), Axxis (Doom of Destiny) a Tudor (Bestie).
Hlavně na prvních dvou je cítit, že byli první, ale i přesto si za nimy stojím.

http://www.irockshock.net/modules.php?name=Reviews&rop=showcontent&id=28
http://www.irockshock.net/modules.php?name=Reviews&rop=showcontent&id=42
http://www.irockshock.net/modules.php?name=Reviews&rop=showcontent&id=44
http://www.irockshock.net/modules.php?name=Reviews&rop=showcontent&id=31